Neznalost se prosazuje mezi hodnoty současné společnosti pod hlavičkou „nezávislosti“ nebo „autenticity“

Univerzita byla výsledkem myšlenky, že síly lidského intelektu mohou dosáhnout pravdy a poznání institucionalizovaným způsobem. V počátcích moderních univerzit založených v průběhu 19. století bylo vzdělání chápáno jako součást osvobození lidstva. Vzdělání nemělo být věcí osamělých mudrců a myslitelů či předmětem zvláštního nadpozemského daru. Místo toho se poznání mělo odehrávat v institucionálním prostředí. V důsledku toho byly specializované obory vědění považovány za autoritativní v oblasti svého zkoumání – vědění vyústilo v autoritu.

K zakládání moderních univerzit docházelo v době rostoucího národního sebeuvědomění a sebeurčení. To je patrné zejména v případě amerických a německých univerzit. Národní étos moderních univerzit je patrný ze spisů Friedricha Schillera, Friedricha Schleiermachera nebo Wilhelma von Humboldta, který napsal, že k založení univerzity „došlo přímo v zájmu mravní kultury národa“. Dokonce i Karl Jaspers ve svém eseji Národ a univerzita z roku 1947 vystoupil jako hlas univerzitních profesorů s tím, že „chceme říci: vycházíme z národa, kterému sloužíme. Hlas národa v sobě slyšíme zejména tehdy, když se ocitáme v jednotě se sedláky, řemeslníky, dělníky, obchodníky a všemi těmi, s nimiž nás život a rozhovor sbližuje“. Moderní univerzita je zde vnímána jako jedna z institucí národního státu, jako jedna z institucí, díky nimž se národ vyvíjí a jimiž se pyšní.

Populisté a extremisté byli v loňských volbách poraženi, ale to ještě neznamená, že výhledově bude líp

14. 1. 2022 ▪ 9 min. čtení

Další charakteristikou neodmyslitelně zabudovanou do konceptu moderní univerzity je odpor vůči posuzování hodnoty poznání podle jeho okamžité uplatnitelnosti a užitku. Tento odpor nejjasněji vyjádřil kardinál Newman ve své knize Idea univerzity (1852, česky vydané 2014): vzdělání má hodnotu samo o sobě, a nikoliv jen jako prostředek k získání užitku. Německý filozof a univerzitní profesor F. W. J. Schelling nazval „apoštoly užitečnosti“ „povrchními mozky“ a lékař, anatom a psychia­tr Johann Christian Reil dokonce navrhoval, aby ti, kteří o vědě uvažují pouze z hlediska užitečnosti, byli vyloučeni z univerzit, protože nesledují vědu pro ni samotnou.

Pryč s odborníky a akademiky!

Univerzity jsou v dnešních demokraciích, kde nalézáme silné populistické tóny, ambivalentním prvkem. Jak píše Stefan Collini, který se věnuje výzkumu univerzit samotných: „Měli bychom si uvědomit, že univerzity jsou v jistém smyslu elitářské. Je samozřejmě pravda, že intelektuální zkoumání je svým způsobem neredukovatelně demokratické – nejlepší argumenty a nejlepší důkazy jsou rozhodující bez ohledu na to, kdo je předkládá. V jiném smyslu je však nevyhnutelně selektivní – ne všichni budou stejně dobří ve výzkumu a výuce na odpovídající úrovni.“

Tom Nichols ve své knize Smrt odbornosti (2017) ukazuje, že nedůvěra v odbornost je důležitým aspektem naší doby. Pokud si jsou všechny úvahy a názory demokraticky rovny, tak na jejich kvalitě nezáleží a odborník se neliší od jakéhokoliv laika. Nichols si v žádném případě nestěžuje na „nevzdělanost“ mas. Nové je, že nyní se neznalost v mnoha případech navíc považuje za pozitivní znak autonomie. Odmítání rad odborníků prý znamená prosazování vlastní autonomie a nezávislost na elitách. Zároveň si tak mnozí chrání své křehké ego před tím, že by se někdy mýlili. Problémem tedy není jen samotná neznalost, ale to, že se neznalost prosazuje mezi hodnoty současné společnosti pod hlavičkou „nezávislosti“ nebo „autenticity“.

Nedostatek důvěry v univerzity

Výzkum – nejen v humanitních nebo společenských vědách – je úzce spjat s komunikací. Tato komunikace probíhá nejen mezi badateli, ale – a to je pro univerzity zásadní – mezi všemi členy společenství zvaného akademická obec. Tato komunikace se však neomezuje ani na akademickou obec. Univerzity mají být centrem společenského života, vychovávat budoucí občany a komunikovat se společností. Této komunikaci však brání nedůvěra.

Jeden z důvodů této nedůvěry je již jasný, univerzity jsou v současných demokraciích fungujících v rámci tržních ekonomik cizími subjekty. Většina vlád předpokládá, že veřejné výdaje na univerzity lze před jejich voliči ospravedlnit pouze z hlediska vzdělávání budoucích zaměstnanců nebo výzkumu s jasným a bezprostředním využitím v průmyslu, technice nebo zdravotnictví. Z tohoto předpokladu vyplývají dva důsledky: (a) vládní podpora se bude orientovat na obory a disciplíny, kde jsou veřejné výdaje srozumitelné právě z těchto hledisek, a (b) univerzity se přizpůsobí, aby nepřišly o veřejné financování – a nejenže budou podporovat ziskové disciplíny, ale budou se snažit (re)modelovat podle nich i zbývající obory.

Uhodnotit se k smrti

Jerry Muller ve své knize Tyranie metrik (2018, česky 2020) tvrdí, že nedůvěra politiků a celé společnosti je zdrojem takzvané kultury vykazování. Muller ukazuje, že různé hodnoticí výkazy jsou obzvláště atraktivní v kulturách vyznačujících se nízkou společenskou důvěrou. V takovém případě nastupují ukazatele, které jsou dostatečně jednoduché pro pochopení lidmi mimo daný obor. Zároveň je snazší tvrdit, že takové ukazatele jsou „objektivní“.

Měření kvantity a hodnocení vědy dnes zahrnuje mnoho různých proměnných, které se dříve hodnotily odděleně v komplexním posouzení, jež většinou probíhalo uvnitř daného oboru. Jednoduchost ukazatelů dnes poskytuje iluzi transparentnosti a objektivity. Důvod, proč je mají vlády a univerzitní vedení tak rády, je prostý. Ukazatele mohou dobře posloužit při zdůvodňování nákladů a kroků univerzit, protože se zdají být srozumitelné všem. V důsledku toho může mít široká veřejnost pocit, že má pod kontrolou i tak složité otázky, jako je výzkum v astrofyzice nebo antické filologii. Socioložka Kate Nashová se dokonce domnívá, že takový „audit je zaváděn proto, že profesionálům nelze věřit, že svou práci dělají dobře“.

Reakce univerzit na podobná hodnocení jsou shrnuty v takzvaném Campbellově zákonu o nezamýšleném dopadu ukazatelů: „Čím více se jakýkoliv kvantitativní sociální ukazatel používá pro společenské rozhodování, tím více podléhá korupčním tlakům a tím více je schopen narušovat a korumpovat společenské procesy, které má monitorovat.“ Pro univerzity se následně snaha o získání vědění stává pouhým prostředkem k dosažení dobrých výsledků v žebříčcích založených na daných ukazatelích. Například výsledky aplikace metodiky hodnocení vědy v České republice jsou následující: (I) statisticky zaznamenaný nárůst oportunistického chování výzkumných institucí; (II) velké množství průměrných výsledků, které mají větší váhu než (jediný) vynikající přínos; a dále (III) velké a nepravidelné změny v institucionálním financování znamenají, že plánování a strategie rozvoje jsou téměř nemožné (je příznačné, že si na metodiku hodnocení stěžovali i vedoucí pracovníci vysokých škol).

Existuje cesta ven?

Možnosti nápravy výše popsané situace jsou jistě stejně složité jako samotné potíže. Jako člen akademické obce začnu u samotných univerzit. Univerzity by se měly pokusit získat zpět určitou důvěru v očích veřejnosti, ale ne naznačenou cestou údajně „objektivních“ ukazatelů. Tom Nichols navrhuje, že správnou cestou k znovuzískání důvěry by mohly být mechanismy vlastní každé univerzitní profesi: „Odborné komunity se spoléhají na vzájemně řízené instituce, které udržují vlastní standardy a posilují společenskou důvěru.“ Mechanismy, jako je vzájemné hodnocení (peer review), certifikace, profesní sdružení a nulová tolerance k podvodům či opisování, pomáhají chránit kvalitu a ujišťovat společnost – tedy klienty odborníků –, že jsou v bezpečí, když přijímají odborné expertizy a tvrzení. Univerzity by měly tyto profesní standardy přísně dodržovat, a to v rámci své vnitřní kontroly. Domnívám se, že to může univerzitám pomoci nejen v očích veřejnosti, ale může jim to pomoci ke zkvalitnění akademického života jako takového.