Populisté a extremisté byli v loňských volbách poraženi, ale to ještě neznamená, že výhledově bude líp

Celá středoevropská kultura je jedna velkolepá intelektuální antikoncepce,“ poznamenává Claudio Magris ve své cestopisné knize Dunaj. Tady se rodí muž bez vlastností, jehož hledání říše idejí odhaluje prázdnotu světa bez idejí, v němž se vlastnosti obejdou bez muže. Racionální řád a zákony tu visí v prázdnu a Josef K. se na ně odvolává marně, protože nechápe, že jeho případ je výjimečný, takže se vždy ocitá před zákonem. Marně byste zde chtěli spatřit světového ducha, jak rozhodně kráčí dějinami a diktuje zákon pokroku, protože tady podniká svou válečnou anabázi plnou omylů a nedorozumění Josef Švejk. Ta naopak symbolizuje civilizaci, z jejíhož řádu a organizace se rodí chaos a zmatek moderního lidstva.

Život v ruinách

Znovu jsem si tuto zkušenost uvědomil po loňských parlamentních volbách v České republice, které dopadly nečekaně i nadějně, ale z jejichž výsledků nelze činit obecnější závěry a už vůbec bychom je neměli interpretovat jako ideová nebo ideologická vítězství a porážky. Někdejší hegelovská koncepce konce dějin, kterou převzali marxističtí revolucionáři i liberální žurnalisté, se zde nenaplňuje a žádné lokomotivy dějinami nehýbají. Nadějné vyhlídky na změnu toku politických událostí a momentální zadržení autoritářského populismu doprovázejí obavy z toho, jaké jeho formy a transformace na nás čekají v budoucnosti.

Pandemie a změny klimatu jsou propojené, do virtuálního světa před nimi neunikneme

10. 1. 2022 ▪ 7 min. čtení

Ano, populisté a extremisté byli poraženi, ale to ještě neznamená, že výhledově „bude líp“ v českých i dalších zemích střední Evropy. Vítězství dvou koalic demokratických stran neznamená symbolický obrat k lepšímu v této části kontinentu, kde před více než dvaceti lety vstoupili rakouští populisté pod vedením Jörga Haidera do vlády a v sousedním Maďarsku se již deset let utužuje režim označovaný jeho tvůrcem Viktorem Orbánem za neliberální demokracii.

Střední Evropa boří moderní mýty o zrození občanské svobody a národní svrchovanosti z ducha rozumu. Centralizující se monarchie stále víc posilovala státní moc na úkor místních tradic a národních odlišností. Etnické partikularismy však přežily tento neschopný byrokratický stát, který nedokázal přežít jím rozpoutanou válku, zmocnily se jeho aparátu a leckde postavily ideu národní svrchovanosti proti občanským svobodám.

Viktor Orbán a další jemu podobní tak nejsou političtí vůdci s novými myšlenkami a vizí pro vlastní národ i Evropu, ale pouzí epigoni někdejších politiků, kteří již v minulosti rozpoutávali nacionální nevraživosti a spoutávali občanské svobody, jakými prostor střední Evropy vždy překypoval, od Karla Lügera a Miklóse Horthyho až po jednoho nejmenovaného malíře bez talentu narozeného v Braunau.

Beznadějné vyhlídky?

To vše se mi dralo na mysl, když mi ihned po volbách volali přátelé z Maďarska, Polska i Slovinska a nadšeně se vyptávali na výsledky českých voleb v naději, že jim potvrdím jejich optimistický názor o politickém obratu v zemích takzvané visegrádské čtyřky a celé středovýchodní Evropě. Všichni původně očekávali, že Babišova populistická vláda bude pokračovat s podporou extremistických stran nalevo i napravo a že současný trend oslabování nezávislých institucí, právního státu a veřejnoprávních médií bude víceméně pokračovat také v České republice. Ne snad ve formě otevřeného boje, jakého jsme svědky v sousedním Polsku, nebo ústavní kontrarevoluce, jaká proběhla v Maďarsku, ovšem jako proces pomalé, ale nezadržitelné eroze a drolení základů ústavní demokracie, které byly položeny před třiceti lety.

Nečekané volební výsledky měly potom být důkazem, že populisté se dají porazit, ústavní demokracie a práva zachránit a spojení se zbytkem Evropy a její politickou kulturou obnovit. A já proti těmto obecným nadějím najednou vystupoval přesně v roli toho, kdo předepisuje antikoncepci proti takovému idealistickému výkladu jednoho reálného výsledku voleb.

Historici a politologové specializující se na střední Evropu někdy hovoří o české výjimečnosti i v rámci této části kontinentu, takže se potom vedou úvahy o populismu, autoritářství, antisemitismu, nacionalismu, rozkladu veřejné správy, klientelistickém stádu, mafiánském kapitalismu a tak dále ve všech zemích „s výjimkou České republiky“, kde tyto neduhy, vyskytují‑li se, nepůsobí tak destruktivně a neohrožují celou politickou společnost.

Právě proti takovým stereotypům je ovšem třeba aplikovat intelektuální antikoncepci. Je sice pravda, že ve srovnání s Orbánovou ústavní kontrarevolucí a Kaczyńského bojem proti právnímu státu doma i v Evropě jsou uplynulé čtyři roky vlády Andreje Babiše jen lehkým odvarem připomínajícím někdejší Berlusconiho Itálii, ve které také tehdy vládla představa, že stát se dá řídit jako firma a všichni politici jsou buď neschopní, nebo zkorumpovaní, a ve většině případů obojí, takže lépe, když budou vládnout byznysmeni, kteří si už nakradli, a proto budou stát spravovat stejně účelně a racionálně, jako kdyby spravovali vlastní podnik. Jistě, i český extremismus v podobě SPD Tomia Okamury, který přes svůj menšinový původ varuje neustále před cizinci a imigranty, působí jen jako taková hra na fašismus, kterou bude její tvůrce hrát jen tehdy, pokud se mu vyplatí. Lépe mít v parlamentu obchodníka s extremismem než skalního extremistu!

Je to však skutečně lepší alternativa, když se v českých podmínkách politika včetně těch nejextrémnějších poloh jen předstírá, zatímco v okolních zemích se vede boj o přežití posledních zbytků demokracie? Jsme skutečně výjimeční tím, že politiku jen předstíráme, zatímco za její oponou se snažíme domluvit a rozdělit si společenské role?

Není tato naše simulakra extremismu současně důkazem, že i ta ústavní demokracie je nakonec víc simulakrou než skutečně zakořeněným systémem, který se sice může otřásat jistou mírou korupce a populismu, ale současně v něm vše jakžtakž funguje? Je to tedy skutečně hra, nebo ta hra odhaluje spodní proudy české politické kultury, které podemílají naše svobody a demokratické principy podobně, jak se tomu děje v jiných částech střední Evropy?

Nedomyšlený tah Orbánem

Ve snaze přetáhnout voliče extremistických stran Andrej Babiš rozpoutal konfrontačně xenofobní kampaň založenou na protiimigrační politice, ve které roli hlavního nepřítele národa sehráli Piráti. Takto vyostřená kampaň měla vyvrcholit návštěvou Viktora Orbána jako věrného visegrádského spojence a prozíravého politika, který ví, jak na migranty, homosexuály, univerzitní učitele i celou Evropskou unii. Úspěšnému migrantovi ze Slovenska a týmu jeho poradců a propagandistů ovšem nedošlo, že jeho voliči žádnou hru na xenofobii neprovozují a jejich odpor k cizincům je nelíčený. Žádný Maďar, přesně v duchu slavného výroku sapéra Vodičky, že „každý Maďar může za to, že je Maďar“, nemá co radit, jak to máme u nás doma dělat.

Tah xenofobním Orbánem nevyšel, protože se paradoxně setkal s odporem stejně smýšlejících voličů, pro které každý cizinec včetně toho, který brojí proti cizincům, má raději okamžitě sklapnout a zmizet. Na rozdíl od předvolebních štábů a PR agentur totiž xenofobní voliči nic nesimulují, a proto je snímek Babiše s Orbánem stojících na balkoně Kramářovy vily, do jejíhož ozdobného zábradlí je vepsáno heslo Pravdou třeba proti všem, stěží mohl mobilizovat. Naproti tomu Babišovi odpůrci měli dostatečný důkaz, že tento politik se nezastaví před ničím a představuje stejnou hrozbu pro ústavní svobody a demokracii, jakou představuje maďarský autoritářský vůdce.

To heslo vpletené do zábradlí premiérské vily je variací na heslo Pravda vítězí všité do prezidentské standarty. Jako kdyby politické zápasy byly existenciální zápasy o pravdu, která zákonitě musí zvítězit. Co ovšem soudit o dějinách střední Evropy, v nichž na místě pravdy tak často stojí lháři a zákony píšou zloději? Není v takové situaci trestuhodně naivní spoléhat se na zákonitosti dějin?

Politika a fortuna

Andrej Babiš nepovolal do předvolebního boje pravdu jako nejvyšší ideál, a to nejen z opatrnosti s ohledem na osobní minulost. Jeho snahy byly vždy mnohem přízemnější, ale o to víc zapadají do temných proudů středoevropské politické kultury. Babiš si přeje splynout s hlavním proudem, vyhnout se politice s jejími konflikty a nahradit ji iluzí technokratického řízení společnosti. Nechce jednat na vlastní pěst, naopak chce se přidat k tomu, co se již někde jinde osvědčilo, a proto zkouší tu se inspirovat u nacionalisty Orbánova typu, tu zase u ryzího populisty, jakým byl rakouský kancléř Kurz. Jeho cílem je idyla národního partikularismu maskovaná jako univerzální úspěch manažerství.

Heslo z prezidentské standarty o vítězící pravdě se ocitlo v zajetí současné hlavy státu, jejímuž mistrovství falše se široko daleko nikdo nevyrovná. Ani volební porážka populistického předsedy vlády by nás však neměla vést k mylnému závěru o pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí. Ve skutečnosti se tady jen potvrzuje pravda o světě naruby, o němž psal Karl Kraus a zpívali Voskovec s Werichem v Baladě z hadrů před téměř sto lety.

Rubem pravdy není lež, ale vědomí, že pravda v politice zákonitě nevítězí. Jestli něco spojuje vítěze a poražené těchto parlamentních voleb, tak je to uvědomění si podílu náhody na jejich výsledku. Podobně jako v poslední době v tolika jiných demokratických zemích stačilo pár tisíc hlasů a vše mohlo být jinak! Zpětně to samozřejmě sociologové a politologové vysvětlí prostřednictvím čísel, metod i teorií, ale to nic nemění na výsledku samotném, který se nikdy nedá dopředu vypočítat a určit.

Roli náhody v politice popsal již před pěti staletími sekretář tehdejší florentské republiky, filozof a dramatik Niccolo Machiavelli, když proti idealismu podporovanému církevní dogmatikou prosazoval klasičtější pojetí politiky jako aktivní lidské schopnosti naklonit si nestálost osudu, nevyzpytatelné fortuny. Tato fortuna zasáhla i do podzimních parlamentních voleb, a proto bychom do nich neměli zpětně vkládat žádné politické nebo ideologické koncepce. Raději spolkněme antikoncepční pilulku, obraťme jejich výsledek naruby a společně s Voskovcem a Werichem připomeňme nově zvoleným poslancům následující verše, které by měli mít na paměti, až budou do takto nahodilého světa přijímat nové zákony: Divná loď když nemá vesla / divný v bouři klid / místo chleba žvýkáme hesla / divný blahobyt / Možná že to vše pravda není / snad je to jenom zlý sen / čekám na svoje probuzení / čekám na nový den.

Naděje pro Českou republiku a celou střední Evropu nevisí na vlásku jedněch voleb. Spočívá v možnosti, že takový svět naruby se zde přestane vytvářet, ale naopak se mu jednotlivé země Visegrádu dokážou v budoucnosti vyhnout, a to i bez fortuny.