Pandemie a změny klimatu jsou propojené, do virtuálního světa před nimi neunikneme

Pandemie nám především odhalila provázanost současného světa a zvýraznila rizika, která planetě a jejím obyvatelům hrozí. A tím připomněla hodnotu reciproční odpovědnosti jako stěžejního principu soužití i přežití lidstva. Odpovědnost vede k respektování potřeb, nároků ostatních. Reciprocita nás učí dívat se na svět očima toho druhého, aby naše prostředky či reakce byly adekvátní situaci, abychom měli na mysli, že i my můžeme být v tísni způsobené nákazou a jejími sociálními i ekonomickými důsledky. Morální reciprocita pak má více dimenzí, může být nejen symetrická, ale také asymetrická ve vztahu k těm, kdo nemohou oplácet, k handicapovaným, k dětem cizích lidí či k budoucím pokolením. I vděk je formou jejího projevu. Každý člověk především usiluje o to, co Baruch Spinoza nazýval conatus, což je snaha zachovat sám sebe. Vzájemně čelíme této snaze a musíme jí přizpůsobit naše chování. Reciproční odpovědnost je výzvou k ohleduplnosti.

Epidemii se lze bránit nejen lockdownem a nouzovými stavy, které mohou být v konfliktu s elementárními občanskými právy a svobodami, ale také vakcinací a ochrannými rouškami. Na povinnost podstoupit očkování či nosit roušku můžeme pohlížet dvojím způsobem. Buď jako na formu společenské smlouvy, která je zdůvodněna ohleduplností k ostatním, nebo naopak považovat uložení takové povinnosti za porušení autonomie, neboť každý má kontrolu nad svým tělem a může svobodně rozhodovat o vlastním zdraví. Vzájemná odpovědnost a ohleduplnost je morálním závazkem, a pokud se ztotožníme s Kantovou tezí, že „morálka je vnitřní zákonitostí svobody“, je požadavek vakcinace a nošení roušek jejím legitimním omezením. Je to reciproční apel jako předpoklad sociální soudržnosti, která každému společenství usnadňuje překonání epidemie.

Africký zahradní hřbitov nás nutí nezapomínat na nebezpečí, kterým jsou vystaveni migranti z celého světa

11. 1. 2022 ▪ 5 min. čtení

Environmentální výzva

Druhou výzvou epidemie je stále zřetelnější provázanost s kvalitou životního prostředí. Epidemický otřes je možná potřebným procitnutím, že život v antropocénu provázejí rozpory mezi civilizací a přírodou, které jsou impulzem k hledání nové rovnováhy. Environmentální otázky jsou nejzásadnější výzvou epochy. Mnohé studie přesvědčivě ukázaly, že znečištění ovzduší, především kvůli emisím, vede k rychlejšímu šíření infekce. Souvislosti se změnou klimatu jsou zřejmé. Například odlesňování jako jedna z jejích příčin podporuje růst nakažlivých infekcí. Dle studie harvardské školy veřejného zdraví se v uplynulých 100 letech dva viry ročně rozšířily ze zvířat na člověka a místa na kraji tropických pralesů, kde bylo vykáceno více než 25 procent původního porostu, se stala zdrojem přenosu viru ze zvířete na člověka. Souvisejícím problémem je i nedostatečná regulace obchodu s volně žijícími zvířaty.

Pandemie je hrozivá, neboť je bezprostřední a osobní, ovlivňuje nás, naše rodiny a blízké. Naproti tomu změna klimatu je pomalá a neosobní. Budí pocit vzdálenosti, nerovnoměrnosti a je předmětem zpochybňování především těmi, kdo nečelí vedrům a suchu. Právě v tomto duálním charakteru pandemie a změny klimatu, který zastírá jejich vzájemnou propojenost, tkví nebezpečí těchto jevů pro planetu a její populaci. Je to velká výzva pro veřejné autority, jak k tomuto přistoupit. Zda obětují momentální politický a ekonomický zájem odpovědnosti za kvalitu života budoucích generací. Důsledky politického selhání v této věci mohou být fatální. Naopak dohoda z glasgowského summitu je jistou formou naděje.

Expanze digitálního světa

Třetí dimenzí pandemie je akcelerace expanze digitálního světa. A naším úkolem je obrana před jeho dominancí. Mám pocit, že epidemie uzavřela reálný svět do karantény a podnítila převahu digitálního prostoru nad tím skutečným. K tomuto trendu logicky přispívá na jedné straně izolující epidemie a na druhé filtrační bubliny, které pomocí algoritmů uzavírají virtuální názorové platformy. Internetové komunikaci tak často chybí kritické zrcadlo, schopnost polemické argumentace a vnější dialog. Důsledkem je fragment, absence života vcelku, v reflexi. Pouze respekt k jiným úhlům pohledu totiž tříbí celistvost lidského postoje – jak ostatně věděl i Sokrates, když tvrdil, že život, který není vystaven otázkám, nestojí za to žít.

Potřebujeme veřejný prostor, který stmeluje a vytváří sociální kapitál, díky němuž se lidé cítí jako příslušníci širšího společenství. Cíl je zřejmý, vzbudit zájem o komunitní život, obzvláště u mladé generace. Podpořit ji, aby opustila pohodlí domova, anonymitu internetového prostředí a vstoupila do reálného veřejného života, začala ho ovlivňovat a nebála se odpovědnosti. Pouze tak lze bránit polarizaci a tím přispět k rozvoji společenské soudržnosti.

Transfer morálního kapitálu občanské společnosti do té politické předpokládá kultivaci veřejného prostoru, neboť zde občanský zájem dostává politický tvar, který umožňuje hledání rozumné dohody. Byla to idea veřejnosti, jež stvořila moderní společnost. Dnes jsme svědky eroze veřejného kolbiště, které opustila racionální argumentace i úsilí o konsenzus; dissenzus jako trvající neshoda se stal převažujícím jevem a politika založená na kompromisu upadá. Obranou proti různým formám kolonizace veřejného prostoru je jeho emancipace a kultivace především pomocí intelektuálního přediva společnosti, aktivního občanství, kritických médií a transparentních institucí.

Starou netriviální otázku, jak prožít dobrý život, musíme doplnit otázkou, v čem chceme žít a s kým chceme sdílet pomyslnou agoru. Určitě v prostředí, kde názor je výzvou k dialogu, nikoli k útoku, kde vzájemný respekt je v rovnováze s touhou po moci. Někdo může namítnout, že i zlo je součástí lidské přirozenosti. Ano, vymýtit je neumíme, ale zpravidla je samozáhubné. V „postfaktické době“ čelíme náporu těch, pro něž pravda je vynález lhářů a bezmezná ctižádost zdrojem autoritářských ambicí.

Snaha překonat egoismus solidaritou krásně zní, ale hůře se uskutečňuje. Zrcadlem je Kantova trefná připomínka, že „z křivého dřeva, z jakého je udělán člověk, nemůže být vytesáno něco zcela rovného“. Vytvořit ze spleti protichůdných zájmů konsenzuální skulpturu je přetěžký úkol. Je to problém hodnotového řádu člověka, který utváří atmosféra doby, vzdělání, vzory, sociální vztahy i náboženské tradice. Odvážný postoj vždy předpokládá vnitřní svobodu, autonomii, díky níž si můžeme vážit sami sebe.

Covidové restrikce a následná recese vztahů vytvořily „sterilního člověka“, který v zajetí strachu nahradil společnost digitálním kontaktem plným mikroagresí, což přispělo k prohloubení propasti mezi poklidnou hodnotovou politikou a útočným populistickým cynismem.

To není verze humanity, kterou lze vítat. Aktéři mají polarizující ega, ale chybí jim pocit sounáležitosti, který není řízen algoritmem, jenž rozděluje, ale je to autentický pocit, který sbližuje a z davu vytváří společenství. Reálnému společenství může posloužit to digitální, ale nesmí je nahradit, nebo dokonce ovládnout. To by byl soumrak lidského rodu.

Hodnotová kontinuita humanity

Přelomově se mění vnější struktura bytí a to je fatální výzva pro lidské bytosti jako morální osoby.

Zjištění, že přes všechny civilizační rozpory závažnost situace stírá rozdíl mezi přírodou a kulturou, je jistou formou nahlédnutí, o něž západní filozofie usiluje od antiky. Záchrana planety a tvorstva je primárním civilizačním úkolem.

Pokud zanikne humanita v důsledku klimatických změn či epidemie, zmizí i vzpomínky a tím i živá paměť, naše životy i odkaz by v tom případě ztratily smysl. Takovou situaci nelze zcela vyloučit, není proto vyššího apelu, než abychom tomu zabránili. Důležité je naše vnitřní přesvědčení, že je nezbytné obětovat krátkodobé zájmy dlouhodobým. Jen to může vést k překonání snah převládajícího instrumentálního rozumu zaměřeného na bezprostřední výhodu či individuální prospěch na úkor planetárního zdraví.

Důsledky valících se vln covidu budou předmětem mnohých úvah, zamyšlení. Nicméně smyslem bytí je hodnotová kontinuita humanity, ta musí být nejvyšší prioritou a nelze ji jednoduše nahradit těkavým blahem, pocitem pohody (well‑being). Příklady empatie a náklonnosti posilují jádro lidství, bezohlednost nezřídka v digitálním světě je degraduje. Pandemie nabízí obojí, protikladnou zkušenost. Máme právo volby a je na nás, jaké poselství nabídneme příštím generacím.