Kdo ví o vašich investicích? Mluvte o nich, radí Dita Pasquier

Možnost náhlého úmrtí si většina lidí raději nepřipouští. Lidé, kteří posílají své peníze vydělávat na zahraniční investiční platformy, by ale měli mít tenhle scénář pojištěný, alespoň tím, že o svých investicích řeknou někomu blízkému. „Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že jejich investiční účet je v zahraničí a že o jeho existenci vědí jen oni sami. Po smrti ho v rámci českého dědického řízení nemusí nikdo dohledat,“ upozorňuje ředitelka privátního bankovnictví Komerční banky Dita Pasquier.

Mluvit se svými nejbližšími o penězích je podle Pasquier důležité ještě z jiných důvodů. Téma financí je stále do jisté míry tabu i v rodinách, kde ­často řídí finance jeden z partnerů a druhý mu v tom důvěřuje. U správy investičního portfolia by ale měli o příležitostech i rizicích vědět oba, zvlášť v případě, že se týká společného jmění manželů.

Podle průzkumu investičního chování Čechů, který si nechala zpracovat Asociace pro kapitálový trh ČR, se u nás v minulém roce opět rozrostla skupina investujících a v tuto chvíli má s investováním nějakou zkušenost téměř polovina Čechů. Je to podle vás dobrá zpráva?

Určitě ano. I v Komerční bance sledujeme, že počet investorů roste napříč segmenty. Souvisí to s vyšší finanční gramotností i s tím, že Češi už mají nějakou zkušenost s fungováním kapitalismu. Investování se také díky digitalizaci demokratizovalo. Zatímco před 20 lety člověk potřeboval navštívit dealingové oddělení banky a disponovat větším objemem peněz, dnes je dostupné téměř každému.

Má to ale i stinnou stránku. Vzniká dojem, že investování je jednoduché a že investovat může kdokoli, i bez přípravy. Ve skutečnosti by ale investor měl znát alespoň základní principy, rozumět diverzifikaci a orientovat se v hlavních ukazatelích. Problém je dnes často v tom, že informací je všude moc, člověk se v nich lehko ztratí a potom neví, čím se řídit.

S kým jsou Češi ochotni své finance konzultovat?

Myslím, že nejčastěji s rodinou, přáteli, známými nebo kolegy. Dnes se k tomu přidávají tuzemští i zahraniční influenceři, kteří nabízejí tipy a rady. Myslím, že mohou být dobrou inspirací, neměli by ale být jediným vodítkem. U složitějších rozhodnutí je potřeba obrátit se na odborníka. Investiční poradci v bankách procházejí školením, mají potřebné certifikace a zkušenost s různými typy klientů i životních situací.

Lidé někdy nedůvěřují poradcům napojeným na konkrétní instituci, protože se obávají, že jim budou podsouvat svoje produkty. Jak se tomu vyvarovat?

Je potřeba rozlišovat jednotlivé části trhu. V bankách podléhá odměňování poradců regulatorním pravidlům České národní banky. My například v privátním bankovnictví nemůžeme poradce finančně motivovat k tomu, aby prosazovali konkrétní produkt. Naši poradci musejí hledat řešení podle potřeb klienta, nikoli podle toho, co chce prodat banka.

V některých nebankovních sítích může být situace odlišná a poradci mohou být odměňováni provizně za sjednání konkrétního produktu. Tam je dobré si zjistit, z čeho poradce žije, jak širokou má nabídku a jestli představuje klientům i rizika a alternativy.

Jaké formy investování lidé nejčastěji volí?

Velmi oblíbené jsou mobilní aplikace, které umožňují rychlý přístup k akciím, dluhopisům nebo ETF. Jejich výhodou je jednoduchost a rychlost. Investor může začít prakticky okamžitě a často i s malou částkou.

Právě jednoduchost ale může být rizikem. Člověk někdy přehlédne, zda je platforma česká nebo zahraniční, v jaké jurisdikci působí a jak je majetek klientů chráněn. Důležité je také myslet na to, co se stane v případě úmrtí investora. Pokud dědicové o zahraniční platformě nevědí, může být velmi obtížné majetek dohledat a získat k němu přístup. Do vypořádání pak vstupuje zahraniční právo a s tím rostoucí náklady.

Dá se obecně říct, jaké chyby dělají Češi v soukromém investování nejčastěji?

Největším problémem je nízká diverzifikace. Lidé se někdy nadchnou pro vysoký a rychlý výnos a vloží příliš velkou část majetku do jedné akcie, fondu, komodity nebo třeba kryptoměny. Pak se objevují případy, kdy někdo investuje celý majetek do zlata nebo jediného investičního fondu.

Investování je vždy spojeno s rizikem. Do konkrétního nástroje by proto člověk měl vložit jen tolik peněz, o kolik může v krajním případě přijít, aniž by to ohrozilo jeho životní situaci. Než člověk vůbec s investováním začne, měl by si udělat pořádek ve vlastních financích. Zmapovat si příjmy, výdaje, úvěry, hypotéku a plánované větší výdaje, podívat se na své finanční potřeby ve střednědobém i dlouhodobém časovém výhledu.

Jakou strategii používáte při sestavování portfolia?

Pracujeme s konceptem „core and satellites“. Jádro neboli core tvoří hlavní, široce diverzifikovaná část portfolia. Kolem něj jsou satelitní investice, které mohou být rizikovější a tematicky užší – například jednotlivé akcie, certifikáty, nestátní dluhopisy nebo zlato.

Satelitní část může investor využít k experimentování, neměla by ale ohrožovat jeho základní finanční plán. Pokud někdo slibuje vysoký nebo garantovaný výnos, je namístě velká opatrnost. Vyšší výnos prostě znamená vyšší riziko.

Často zdůrazňujete, jak je důležité mluvit o financích v rodině. Lidé o nich nemluví?

Stále pozoruji, že toto téma je často tabu i mezi partnery. Někdy jeden z nich spravuje peníze a druhý mu v této oblasti zcela důvěřuje. Oba by přitom měli vědět, jaký majetek rodina má, kde se nachází a jaká rizika podstupuje. My u řady smluv vyžadujeme podpis obou manželů, zejména pokud mají společné jmění. Jsme v tomto ohledu poměrně přísní, protože víme, že jde o ochranu obou partnerů. V mnoha domácnostech to funguje tak, že rodinný rozpočet řídí žena a investice řeší muž. Někdy je to naopak. Nicméně, ať už to má rodina uspořádané jakkoli, vždycky je lepší mluvit o financích otevřeně a průběžně, ne až ve chvíli, kdy vyvolají konflikt.

Vnímáte v investorském chování rozdíly mezi ženami a muži?

Ženy podle mé zkušenosti častěji chtějí investicím porozumět a bývají mírně konzervativnější. Jejich výhodou může být, že nedělají tak prudké změny a méně často reagují impulzivně na výkyvy trhu. Nechají peníze déle pracovat a portfolio zbytečně nepřekupují.

Investičnímu myšlení by se měly učit i děti. Jaký postup byste doporučila?

Začít se dá velmi brzy a prakticky. Děti mohou dostávat kapesné a samy rozhodovat, co s ním udělají. Pomáhá jednoduché rozdělení: určitou část utratit, jinou část uložit a další nechat na dárky nebo na charitu. Od šesti let už mohou mít děti vlastní účet a kartu, hlavně by ale měly vidět, jak peníze přibývají a ubývají, a rozumět tomu, že bankovní účet není bezedný. Děti by si také měly zažít malé chyby. Když si za vlastní peníze koupí něco, co později považují za zbytečné, je to dobrá zkušenost, která je do budoucna naučí zacházet se svými financemi zodpovědně.

Text vznikl ve spolupráci s Komerční bankou.