Green Deal nelze odsunout, říká Hacina Py, šéfka udržitelnosti v Société Générale

V Evropské unii momentálně zřejmě neexistuje země, která by neřešila krizi spojenou s extrémními cenami energií. Ty vylétly raketově vzhůru letos v únoru po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Západ v reakci na to uvalil na Rusko ekonomické sankce, načež Putinův režim postupně začal výrazně omezovat dodávky zemního plynu na kontinent.

Některé státy se proto ve snaze zajistit si energetickou bezpečnost rozhodly, že své plány na odstavení uhelných elektráren – jakožto jedněch z největších producentů oxidu uhličitého – o několik měsíců nebo let odsunou. „Rozumíme, že tyto elektrárny se musí podílet na výrobě energie v některých zemích. Ale nemění to nic na faktu, že kromě energetické krize je tu také stále velmi akutní krize klimatická. Pokud nyní neučiníme investice do udržitelnější ekonomiky, náklady klimatické krize, která přijde, budou neporovnatelně vyšší,“ říká Hacina Py, ředitelka udržitelnosti ve francouzské finanční skupině Société Générale.

Jak současná energetická krize a válka na Ukrajině ovlivnily cíle a závazky, které SG učinila v oblasti udržitelnosti a ESG? Konkrétně například v souvislosti s ukončením financování podniků uhelného sektoru do roku 2030?

Naše závazky ani strategii jsme nijak neměnili, a to ani navzdory této krizi, která bude, doufám, trvat spíše kratší období, maximálně pár let. Protože přesto, že se nacházíme ve velmi komplikované situaci, nemůžeme nyní měnit celou naši vizi, pokud opravdu chceme dodržet závazky vyplývající z Pařížské dohody.

K tomu, že postupně přestaneme financovat uhelné projekty, jsme se zavázali už v roce 2015. Tehdy jsme se dohodli, že uděláme vše pro to, abychom snížili míru globálního oteplování, a že budeme následovat Pařížskou dohodu. Tedy od tohoto data naše skupina skončila s financováním všech nových uhelných projektů, a to všude po světě. A pak jsme uvedli, že do roku 2030 očekáváme od našich klientů, kteří jsou nějakým způsobem zainteresováni v uhelném sektoru, aby se svou aktivitou přestali a změnili své byznysplány směrem k větší udržitelnosti. Čili my jsme přestali podporovat jejich uhelné projekty, ale s uhelnými firmami jako takovými jsme spolupráci neukončili. Naopak jim pomáháme změnit jejich byznysplán směrem k udržitelnější ekonomice a například výrobě energie z čistších zdrojů. A je úžasné, jak moc tyto firmy svou angažovanost v uhlí za těch sedm let omezily.

Dobrá, ale nemělo by se v tuto chvíli dbát zejména na energetickou bezpečnost v celé Evropě a dočasně tyto uhelné elektrárny opět zapínat tak, aby celá síť nezkolabovala? A s jejich dalším vypínáním počkat až do chvíle, kdy se celá situace více uklidní?

Ano a rozumíme, že některé z nich se musí podílet na výrobě energie v některých zemích. Ale nemění to nic na faktu, že kromě energetické krize je tu také stále aktuální velmi akutní krize klimatická. Proto náš cíl snížit do roku 2030 na nulu naši expozici v rámci uhelného sektoru v zemích EU a OECD a do roku 2040 i ve zbytku světa nadále trvá.

A co s ohledem na celou Evropu? Není v souvislosti s válkou na Ukrajině a energetickou krizí celá fundamentální myšlenka Green Dealu tak trochu mrtvá? Neměly by se všechny přijaté plány poupravit tak, aby odpovídaly více současné situaci?

Green Deal je velice naživu, určitě není mrtvý. Jde jen o to vypořádat se s tou krátkodobou, byť velmi složitou krizí a přitom nezapomínat na to, že je před námi potenciálně ještě větší krize, která by nás v konečném důsledku stála ještě daleko více peněz. Pokud nyní neučiníme investice do více udržitelné ekonomiky, náklady klimatické krize, která přijde, budou neporovnatelně vyšší. Potíž je, že lidé nyní řeší akutní problém s vysokými cenami energií, a tak nemají uvolněnou mysl pro to, aby přemýšleli nad těmito dlouhodobými cíli a potřebami. A to je právě složitá práce politiků, kteří nyní musí vybalancovat nutnost zajistit energetickou bezpečnost na nadcházející zimu pro lidi v celé Evropě, ale současně myslet na to, že musíme přeměnit celý náš průmysl. Tak, aby produkoval méně oxidu uhličitého. Nesmíme zapomínat na to, že i během uplynulého roku byla publikována řada IPCC zpráv hodnotících klimatickou změnu a to, co říkají, je alarmující. Potvrzují, že klimatická změna přímo souvisí s lidskou aktivitou a průmyslovým vývojem. A říkají, že máme jen omezený čas na to jednat, protože pak už bude pozdě.

Foto: Honza Mudra

Myslíte si, že firmy v Evropě toto chápou? A dělají dost pro to, aby jejich provozy a byznys byly do budoucna udržitelnější?

Mnoho našich klientů z řad firem už dalo závazky, že do roku 2030 budou uhlíkově neutrální. Když takový závazek uděláte, musíte mít plán. To je případ hlavně velkých korporátů v celé Evropě. Horší je to u menších a středních firem. Nemají totiž k dispozici takové zdroje a expertní týmy. Proto je tolik důležité posílit vzdělávání a všeobecné povědomí o celé této oblasti. V případě, že tyto menší firmy nebudou ve svých provozech investovat do technologií, které jim pomohou snížit jejich energetickou náročnost, může se jim stát, že budou platit takové účty za energie, že nebudou schopny investovat do svého dalšího rozvoje. A to dlouhodobě není možné. A firmy samozřejmě trpí i v souvislosti s častějšími přírodními katastrofami, jako jsou záplavy nebo požáry, což vidíme v posledních letech ve větší míře. A úplně stejně v tomto případě strádají domácnosti.

A co právě lidé, máte pocit, že si Evropané uvědomují akutnost klimatické krize?

Mám pocit, že generace mých dětí, mileniálů, si to uvědomuje. Sice také mají strach hlavně ze současné války v Evropě a krize s ní související, ale už nyní se podle mě pohybují správným směrem. A to v souvislosti s tím, jak nakupují, co nakupují, jak cestují a podobně. Jak sdílejí své bydlení, automobily či nejedí tolik masa. Chovají se zkrátka úplně jinak než třeba já, když jsem byla teenager.

Určitá skupina lidí mluví o tzv. zelené hysterii a že Green Deal v současnosti nedává smysl, je nutné ho zastavit, a to i s ohledem k aktuální energetické krizi. Co si o tom myslíte?

Řekla bych jim, ať si ten dokument přečtou. Pro mě je to jako New Deal v USA po druhé světové válce. Říká, že my, jako Evropa, dáme dohromady naše zásoby, peníze a inteligenci a spojíme je v jednu konkrétní vizi. Tou vizí je přeměna našeho průmyslu tak, aby byl šetrnější k životnímu prostředí, a tím pádem i dlouhodobě udržitelný. A aby se stal součástí této nové nízkouhlíkové ekonomiky. S tím, že je to potřeba udělat co nejdříve, protože čím větší investice do této transformace uděláme nyní, tím menší náklady budeme z důvodu klimatických změn platit v budoucnu.

A co vlády? Vysvětlují obyvatelům základní myšlenky Green Dealu dostatečně?

Je potřeba lidi skutečně upozorňovat a vzdělávat, aby GD chápali především jako příležitost. Například ve Francii vláda napsala jakousi dekarbonizační strategii. Ale také jsme viděli některé think‑tanky, v rámci nichž se uskupili i běžní občané, studenti či vědci. A ti všichni pracovali na plánech, jak snižovat emise ve všech sektorech, které produkují nejvíce oxidu uhličitého. A také na tom, co všechno bude potřeba vyřešit, jako například ztrátu některých pracovních pozic s postupující digitalizací. Čili jsou tady vlády se svými strategiemi a vizemi, ale jsou tu i běžní občané, kteří mají o zelenou transformaci zájem. Tato kolektivní inteligence je podle mě naprosto stěžejní, protože ještě nikdy v historii jsme podle mě nečelili situaci, kdy toho musíme tolik přeměnit, tolik vymyslet a tolik investovat v tak krátkém časovém úseku.

Jak moc velkou chybou bylo spoléhat se v takové míře na bezproblémové dodávky ruského plyn v souvislosti s energetickou přeměnou na tu více nízkoemisní, zejména v případě Německa, s čímž se svezla i celá Evropské unie?

Každá země má z historického hlediska jiný energetický mix. Některé z nich se rozhodly, že pro ně z nějakých důvodů není vhodná třeba jaderná energie. A tyto konkrétní parametry se tvořily dlouhodobě v každém státu po druhé světové válce. A paradox je, že tehdy také začala globalizace světových ekonomik, což se bralo jako jedna ze záruk, že žádný další válečný konflikt nenastane. Což se trochu minulo účinkem, to dnes už víme. My se z toho nyní musíme poučit a vymyslet, jak by měl vypadat ideální energetický mix, pokud chceme ekonomiku, která je udržitelná pro lidi. Nejdůležitější pro každou zemi je si uvědomit, jaký má energetický mix, jaký by mohla mít do budoucna a jak tyto vize ovlivňuje jejich geopolitické postavení. Tedy jakou mají na jednotlivých státech závislost a v čem. Cílem samozřejmě je, abychom byli energeticky co nejvíce nezávislí. A tato nezávislost může plynout částečně z jádra, částečně z obnovitelných zdrojů.

V souvislosti s Green Dealem se neustále skloňuje pojem příležitost. Co to konkrétně znamená, co pozitivního to přinese?

Na tuto zelenou transformaci bude vyčleněno několik bilionů dolarů na investice každý rok. Jde o objem peněz, který jsme tu ještě nikdy neměli. A když se využije správně, pak je to opravdu příležitost. Ale není to jen o tom, že se průmysl rozhodne investovat do obnovitelných zdrojů energií, které jim sníží emise produkované při jejich výrobě. Jde o vybudování infrastruktury pro elektromobilitu, vzdělávací programy ve školách, které povedou studenty k pochopení, co je potřeba změnit, aby se zachránila planeta. A budeme potřebovat i manuálně pracující občany, kteří budou přímo součástí cirkulární ekonomiky, budou vědět, jak například zacházet s oblečením či potravinami tak, aby se s nimi tolik neplýtvalo. Čili je to o průmyslových firmách, jejichž provoz a výroba se musí přeměnit, státech, které budou fungovat jako organizátoři, a lidech, kteří musí změnit své spotřebitelské návyky. Tedy to, jak jedí, cestují či nakupují. A také bydlí. Myslím, že kdybychom se podívali do Prahy roku 2050, byli bychom velmi překvapeni.

Co konkrétního dělá samotná SG v rámci udržitelnosti v posledních letech?

V obnovitelné energetice jsme se začali angažovat před více než dvaceti lety. Financovali jsme hodně větrných farem ve Francii, pak jsme se podíleli na solárních projektech. A ve chvíli, kdy se z toho stala jakási komodita, jsme se přesunuli na vícero front do zahraničí. Byli jsme první bankou, která financovala pobřežní větrné elektrárny v Japonsku či na Tchaj‑wanu. Nyní se podílíme na plovoucích solárních panelech a plovoucích větrných elektrárnách. Nebojíme se být inovativní, využívat nové technologie a trochu i riskovat. Dlouhodobě patříme k bankám, které se věnují energetice. A to je veliká výhoda, protože máme know‑how a expertizu, kterou můžeme předat například našim klientům právě z energetiky, kteří se snaží přeměnit svůj byznys směrem k dekarbonizaci. A to se snažíme vštěpovat našim zaměstnancům, že jsou to pro klienty partneři. Byli jsme též první bankou, která byla součástí Hydrogen Councilu. V rámci něho jsme klientům, kteří jsou součástí této iniciativy, pomohli vytvořit akciový fond o velikosti 1,5 miliardy eur. A Komerční banka samotná pak využívá všech expertiz v rámci skupiny a sama se už v této oblasti hodně posunula. A nedávno například akvírovala jednu poradenskou společnost, která se specializuje na pomoc firmám, jež se chtějí stát více udržitelnými.

Interní uhlíková daň nutí zaměstnance přemýšlet, zda oni sami nezanechávají moc velkou uhlíkovou stopu.

A co konkrétního dělá SG ve svém vlastním provozu, aby snížila uhlíkovou zátěž?

My jsme se zavázali, že mezi roky 2019 a 2030 snížíme svou uhlíkovou stopu až o polovinu, a to globálně. Řešíme, jak efektivněji využívat a vytápět naše budovy. Snažíme se motivovat naše pracovníky, aby méně cestovali, například do práce. Chceme více využívat elektromobily a sdílenou mobilitu. A velmi daleko jsme šli například v rámci informačních technologií. Už při samotném modelování programů a designů se naši odborníci snaží pracovat tak, aby to bylo nízkoemisní. A dalším příkladem jsou datacentra, která vytváří velké množství tepla, a proto je musíte chladit. Řešením je umístit je tam, kde se vytvořené teplo může nadále využít. Například v sociálních domech a podobně. Před devíti lety jsme taky vytvořili takzvanou interní uhlíkovou daň. Ta nutí zaměstnance přemýšlet, zdali oni sami nezanechávají moc velkou uhlíkovou stopu například tím, že zbytečně svítí nebo nechají přes noc zapnutý pracovní počítač. A pak máme také jakousi interní výzvu. Každý pracovník může přijít se svojí iniciativou, jak snížit uhlíkovou stopu – efektivnější využívání vody, svícení. Každý rok máme takovýchto iniciativ asi stovku, nejlepší odměníme a za utržené peníze mohou tito lidé rozjet své projekty ve velkém.

Stalo se, že jste již s jedním z vašich dodavatelů ukončili spolupráci proto, že nebyl dostatečně „zelený“?

Ano, naši lidé v obchodu mají jakousi škálu, na které posuzují zelenost jednotlivých dodavatelů, a s těmi, kteří se na ni nevejdou, banka nespolupracuje.

Jak banka změnila své produkty směrem ke klientům v souvislosti s ESG?

Nejprve to začalo diskusí nad tím, co vlastně je a co už není zelený úvěr či dluhopis a podobně. A to mohly čerpat jen velké korporace. Ale pak tu byli klienti, kteří neměli tak velká zelená aktiva, ale přitom by se stále rádi zlepšili, takže jsme jim chtěli poskytnout udržitelné financování. Ale tyto peníze dostali pouze ve chvíli, kdy nám dali závazek, že například do tří či čtyř let budou jejich energetický mix ze 40 procent tvořit obnovitelné zdroje. A pokud tomuto závazku dostojí, což si snadno ověříme, tak u tohoto financování snížíme naši marži.

A co vaše nabídka zelených produktů pro retailové klienty?

Máme například úvěry na udržitelné bydlení, což znamená, že když si lidé pořizují třeba nízkoenergetickou nemovitost, ve které hodlají bydlet, dokážeme jim nabídnout slevu na úrokové sazbě a podobně. A v naší mobilní aplikaci také nabízíme klientům možnost spočítat si – podle toho, co nakupují, jakým způsobem a kam se dopravují nebo jak se stravují –, jakou produkují uhlíkovou stopu. Ta se pak rozdělí na jednotlivé segmenty, jako je bydlení, nakupování, stravování. A každý člověk se může rozmyslet, zda by v jednom z nich nemohl nějak svou uhlíkovou stopu snížit.