Více než polovina spotřeby elektřiny v Česku pochází z fosilních zdrojů. Pokud chce Česko splnit svůj cíl stát se v roce 2050 uhlíkově neutrálním, musí uhlí a plyn nahradit. „Taková transformace ale nedává smysl bez jaderných zdrojů,“ upozorňuje Zdeněk Obruča, ředitel v oddělení poradenských služeb a lídr pro oblast energetiky společnosti Deloitte. Počítat musíme s investicemi ve výši desítek miliard eur. „Problém ale nejsou peníze. Problém jsou pomalé rozhodovací a povolovací procesy, a tím pádem i ochota vůbec někde něco stavět a mít na materiální zdroje a správné lidi,“ dodává.
Topná sezona začala, a zatímco v předchozích měsících se řešilo, jestli bude dostatek elektřiny a plynu na zimu, teď už se diskutuje spíše otázka cen. Jak na tom tedy jsme – má Evropa zajištěný dostatek zdrojů pro nadcházející zimu?
Pro nadcházející zimu ještě asi ano. Záleží samozřejmě na tom, jestli ta zima bude mírná, nebo ne, to výrazně pohybuje se stavem zásobníků, zejména u plynu. A nejde jen o české zásobníky, musíme se dívat na Evropu jako celek. Nemůžeme říct, že my máme hodně a Němci ne, nebo opačně. Samozřejmě pro nás je ta situace výhodnější v tom, že my nemáme až tak velkou celkovou spotřebu plynu jako ostatní.
To znamená, že i když bude dlouhá zima, tak by nás s velkou pravděpodobností neměly čekat nějaké vážnější problémy?
Neměly by. Je to spíše otázka ceny, za kterou ho koupíte, a jestli máte nasmlouvané přepravní kapacity. Když se na to podíváte historicky, tak třeba LNG nebylo atraktivní, protože bylo dvakrát až třikrát dražší. Dnes už ale není a všichni říkají, jak jej budou dovážet. Takže vždycky je to otázka ceny a očekávání.
Nakolik ten letošní energetický šok změní pohled Čechů a tuzemského průmyslu na přechod k zeleným zdrojům energie?
Nastartuje nás to, určitě. Ten největší problém našeho přechodu na zelenou energii je v tom, že my to nebereme vážně. Snažili jsme se to oddalovat, říkat teď ještě chvilku to nebude, bude, nebude. Současný vývoj rozvoji obnovitelných zdrojů pomáhá, zvyšuje ochotu investovat a něco měnit.
Když se podíváme na ty konkrétní cíle, tak nejbližší je zvýšení podílu OZE na spotřebě elektřiny na 32 procent v roce 2030. Podle posledních dat je v Česku tento podíl zhruba šestiprocentní. Jak na to?
Musíme masivně investovat. Peněz je dost. Ale je potřeba vytvořit podmínky, aby to bylo vůbec možné.
Kdo má investovat? Stát, energetické firmy, výrobní podniky, domácnosti?
Všichni se na tom musí podílet. Úloha státu je vytvářet podpůrné programy pro ty, kteří peníze nemají. Dále vytvořit skutečně jednoduchý legislativní proces. Velký problém zavádění obnovitelných zdrojů v Česku je doba na získání povolení. To může být u větrné elektrárny třeba pět let. Další dva roky stavíte a už jste na horizontu roku 2030.
Na druhou stranu – u LNG terminálu v Nizozemsku uběhlo od rozhodnutí, že se bude investovat, do zprovoznění šest měsíců. Obvykle to jsou roky. Takže ono to lze, ale je potřeba do toho jít a začít to dělat. Podotýkám, že to bude drahé. V dnešní době pochází 45 procent výroby elektřiny v Česku z uhlí. Chceme‑li se ho po roce 2035 zbavit, znamená to, že musíme nahradit nejméně 30, ale kvůli růstu spotřeby spíše 35 terawatthodin výroby ročně. Nový zdroj, který je schopen objemově vyrobit ročně jednu terawatthodinu, nás při dnešních cenách a dostupných technologiích stojí od 500 milionů do miliardy eur v závislosti na dané technologii.
Čím ty fosilní zdroje už do roku 2030 nahradit?
Nahrazovat musíme postupně, fosilní zdroje budeme potřebovat i po roce 2030. Půjde o kombinaci solárů a větru; v roce 2030 tu ještě nebude žádný nový jaderný zdroj. Nemáme jiné možnosti – vodní zdroje jsou v Česku relativně omezené a to, co se vyplatilo, je dávno osazené.
Takže smysl dávají zase spíše velké solární parky než malé instalace na střechách, aby to přineslo požadovaný efekt?
Bude to kombinace. U obytných domů to samozřejmě umí částečně řešit potřebu obyvatel. Co je problém – zajistit energii pro průmysl, to samozřejmě soláry nezvládnou samy o sobě.
Ani případný rozvoj komunitní energetiky, když už by třeba obec nebo nějaké společenství nevyráběly pouze pro sebe, ale dodávaly elektřinu dál, by výrazněji nepomohl?
My jsme tady před sto lety začali budovat elektrickou síť s tím, že vyrobená energie se dodala zákazníkovi. Teď je tady koncept, že elektřinu bude vyrábět i zákazník, a navíc se velká část energie nebude vyrábět kontinuálně, ale jen v určitých časech – buď fouká, nebo svítí, nebo ne. A my na to musíme připravit celou soustavu. A to je transformace, která nejde udělat za den ani za rok. To je dvacet třicet let kontinuálních investic do posilování sítě a transformace průmyslu tak, aby to vůbec bylo možné zvládnout. Právě pro tu dobu transformace se jako optimální jevilo vyrábět elektřinu z plynu. Máte o polovinu nižší emise než z uhlí, a navíc můžete plynovou turbínu rozjet v řádu minut – pokud nastane ta potřeba.
Takže v nejbližších letech se zkrátka musíme zaměřit na to, aby tady byl ještě dostatek plynu, který bude možné využívat v tom přechodném období.
Určitě. V tuto chvíli si nedokážu představit jiné technicky dostupné řešení.
Dokážeme pokrýt naši spotřebu plynu bez plynu z Ruska? A teď nemám na mysli tuhle zimu, ale další roky.
Osobně si myslím, že v krátkodobém horizontu ne. Rusko je jeden z největších dodavatelů plynu a Evropa potřebuje plyn celoročně – zejména v průmyslu. Obecně lze velmi těžko nahradit druhého největšího dodavatele na světě.
Takže kdyby plyn z Ruska přestal proudit úplně, tak máme opravdu jako Evropa velký problém?
Máme finančně‑technický problém. Řešení jsou, ale stojí peníze.
Sehnali bychom plyn odjinud?
Pokud se bavíme o potřebě celé Evropy, tak na to těžko budeme hledat kapacity. Spíše bychom zemní plyn museli postupně vyřazovat a začít to řešit jinak. Posilováním jiných zdrojů, technologickými změnami, posilováním přenosových sítí, novými akumulačními kapacitami atd. Prostě technologicky zemní plyn úplně přeskočit. Omezením je čas a fakt, že některé technologie zatím nejsou v průmyslovém měřítku k dispozici.
Zdeněk Obruča (46)
Vede oddělení poradenských služeb a je lídrem pro oblast energetiky Deloitte Česká republika.
Přes 10 let se věnuje transformačním projektům napříč celým energetickým hodnotovým řetězcem. V současnosti se věnuje zejména velkým konzultačním projektům v elektroenergetice, především v oblasti optimalizace výroby a spotřeby, transformace, obnovitelných zdrojů a distribuce.
Před příchodem do Deloitte pracoval ve společnosti ČEZ, kde působil jako předseda představenstva její rumunské distribuční společnosti a dále jako člen představenstva ve společnosti ČEZ Romania.
Má rád hory a miluje zimní sporty, obzvlášť všechny, které zahrnují lyže. Po večerech čte knížky a volný čas tráví rodinnými aktivitami.
Když se podívám na data o výrobě elektřiny za letošní rok, tak si hodně pomáháme uhlím. Nemůže to vést k úvahám posunout odchod od uhlí ještě víc do budoucnosti?
Před krizí na Ukrajině už byla výroba elektřiny z uhlí na hraně rentability. Ve 30. letech – někdo očekává 2033, někdo 2038 – od uhlí odejdeme. A to ze dvou důvodů – v některých lokalitách uhlí dojde a tam, kde uhlí nedojde, to nebude ekonomicky výhodné. Ale je to ještě dost daleko. Spíš si myslím, že se situace na trhu s plynem uklidní natolik, že to, co zmiňujete, ani nebude předmětem diskusí.
Zatím jsme se nevěnovali jaderným elektrárnám. Můžeme skončit s uhlím dřív, než bude postavený nový blok v Dukovanech?
Ne. Nemůžeme. To množství energie, které musíme nahradit, je natolik velké, že nám to dnešní technologie a rozvoj obnovitelných zdrojů neumožňují.
Uvádí se rok 2036 jako termín zprovoznění nového dukovanského bloku. Je to reálné?
Teď se připravuje výběrové řízení. Nabídky by měly být k dispozici do dvou let, pak se vybere dodavatel a začne stavět. Je tady reálné riziko v dodavatelském řetězci. Z geopolitických důvodů jeden dodavatel vypadl, skoro bych řekl až celosvětově, takže počet firem, které jsou schopné postavit jaderný zdroj, je o jednu menší. A Česko není jediné, kdo o výstavbě jaderného zdroje uvažuje.
To znamená, že už roste poptávka po stavbě jaderných elektráren i jinde ve světě?
Spíš poroste.
Jeden blok Dukovan ale jako náhrada fosilních zdrojů přece nebude stačit?
Určitě nebude stačit, protože jsou naopak bloky v Dukovanech, které už v roce 2050 nebudou pracovat, takže se mluví nejen o rozšiřování Temelína, ale také o tom, že se budou stavět modulární reaktory.
No ale o těch se zatím pořád jenom mluví, nikde ve světě ještě nejsou v provozu.
Existují koncepty, které fungují. Největší problém provozování jaderných zdrojů je samotná certifikace. Dnes ještě není zřejmé, jaká legislativní pravidla budou pro provozování těchto malých zdrojů platit.
Když se bavíme o malých zdrojích, jaký výkon si mám představit?
Nejsou zase tak úplně malé. Je to méně než jaderná elektrárna, jak ji známe, ale mohou to být stovky megawattů. Ty největší malé modulární reaktory mají velikost dukovanského bloku.
Takže představa, že tady budou vyrůstat modulární reaktory pomalu v každém kraji, není úplně správná?
To rozhodně ne. Nejtěžší je na jaderné elektrárně sehnat vhodnou lokalitu a povolení na to, že ji můžete provozovat. Takže to pravděpodobně nebude dělat nikdo jiný než firmy, které již jaderné zdroje provozují. Nebude to nějaká municipalita, která si bude provozovat svoji elektrárnu. Existují bezpečnostní pravidla pro výběr lokality, má to spoustu dalších omezení. Kdybyste se dnes rozhodl, že tam, kde bydlíte, bude stát jaderná elektrárna, tak bude postavena – jestli vůbec – až po roce 2050. V Česku jsou dvě lokality, kde jaderné elektrárny už fungují, a jedna, která je na to připravená. (Blahutovice na Novojičínsku, kde se v 80. letech plánovala stavba třetí jaderné elektrárny na českém území, pozn. red.).
Česko je v současnosti zemí, která víc elektřiny vyváží, než dováží, ale tak trochu mi z toho našeho rozhovoru vyplývá, že čím víc se blížíme tomu roku 2050, tím víc to bude spíš opačně…
Elektřina nám bude pravděpodobně chybět a staneme se závislými na dovozu. Podle dnešních odhadů to může být stejné množství, jako v současnosti vyvážíme (v roce 2021 přesáhlo saldo přeshraničního obchodu s elektřinou 11 TWh). Problém dovozů ale může být v tom, že pravděpodobně nebude k dispozici base load (dodávka v režimu 24/7, pozn. red.), ale bude ta elektřina, která bude přebývat, pravděpodobně z obnovitelných zdrojů. Takže se nevyhneme transformaci naší soustavy, jak jsem již zmiňoval.
Odkud ta dovážená elektřina bude?
Pokud bude k dispozici, tak z okolních států. Ale pořád jde o úvahy, co by mohlo být v roce 2050 – to je těžké dnes odhadnout. Záleží na tom, jaká bude potřeba a jak se změní průmysl. Elektřina je komodita, která má svého zákazníka a ten ji potřebuje v nějakém čase. Ne když jsou zrovna vhodné podmínky pro její výrobu. Takže může se stát, že některý průmysl z titulu vysoké energetické náročnosti v Evropě nebo v některých částech Evropy, kde elektřina nebude takto k dispozici, nakonec zanikne.
Jaká odvětví patří mezi nejohroženější, respektive čeká je výrazná transformace?
Jsou to odvětví, která se nejvíce podílejí na emisích, takže ocelářský, stavební, chemický a automobilový průmysl. To jsou ta základní odvětví, která se budou transformovat z titulu dekarbonizace, a to včetně transformace výrobních procesů a přechodu na jiné technologie. Například ocel můžete vyrábět v elektrické peci, ale potřebujete na to jiné vstupy. Železný šrot místo rudy, elektřinu místo plynu. A tu elektřinu musíte k peci dovést. Může se ale stát, že na takovou přípojku budete čekat pět let. Takže to není jen o tom, že se bude měnit průmysl, ale bude to vyžadovat i změnu okolí. A záleží na tom, jak moc to český stát bude podporovat a jak moc bude nápomocný to změnit. Každopádně je mnohem smysluplnější do průmyslu investovat než jej opouštět.
Když je řeč o investicích, kolik nás to dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 bude stát?
Bavíme se o procentech HDP. Když se budeme držet toho rozmezí 500 milionů až miliarda eur investičních nákladů na zdroj, který je schopen vyrobit 1 TWh elektřiny ročně, tak to máme desítky miliard na přetvoření energetického mixu. Průmysl, to budou vyšší jednotky miliard. A příprava infrastruktury podobná čísla. Takže mluvíme o desítkách miliard eur, a to jenom za Česko.
Vy ale tvrdíte, že peníze nejsou ten hlavní problém…
Jsou tři problémy: první je čas, jak rychle to postavíme. Ukazuje se, že to lze, třeba na příkladu LNG terminálu nebo toho, že ve Francii veškeré své jaderné elektrárny vybudovali během třiceti let. Ale musíme na tom pracovat a mít obecnou podporu – i v legislativě.
Dalším omezením jsou materiálové zdroje. Například na větrný park, který vyrobí 1 TWh ročně, je třeba téměř dva tisíce kilometrů měděných kabelů zakopaných pod zem. Takže když řeknu, že z větru bude 10 TWh, tak mám 15–20 tisíc kilometrů kabelů, které musím během necelých deseti let dostat pod zem, často v lesích, v horách – takový zásah je prostě v dnešní době nepředstavitelný. Nehledě k tomu, jestli je vůbec možné takové množství kabelů sehnat.
A třetí problém je nedostatek lidí, kteří to budou dělat. Vidíte to už nyní, když chcete instalovat solární elektrárnu na domě, tak vám řeknou, že za tři čtvrtě roku. A opět to není problém jen Česka, ale celé Evropy, která řeší Green Deal.
Problém nejsou peníze. Problém jsou pomalé rozhodovací a povolovací procesy, a tedy i ochota vůbec někde něco stavět a mít na to (materiální) zdroje a správné lidi.
