O covidu a nalézání útěchy v umění

Během lockdownu mi nejvíc chyběla muzea, galerie a divadlo, jež jsou v mém životě nejdůležitější.

Minulou zimu jsem ve Vídni navštívila tři výstavy děl velkých mistrů: Jana van Eycka, Caravaggia a Albrechta Dürera. Před každým z obrazů jsem stála v úžasu, nikdy jsem nic takového neviděla.

Caravaggiův obraz David s hlavou Goliáše z roku 1607: taková spontánnost, živelnost. Na Dürerově výstavě černým inkoustem na zeleném papíru nakreslený Nahý autoportrét, ukazující, jak tento německý malíř viděl sám sebe v zrcadle − to je doslova nahá pravda! A van Eyckova Madona u fontány − obraz Panny Marie držící v náručí Ježíška, který ji objímá kolem krku, až se mu z toho dělají na zádech faldíky.

Někdy na ten obraz myslívám při usínání, ztělesňuje pro mě absolutní mír na Zemi.

Pandemie nás vrací zpátky k osobním zdrojům inspirace. Pro mě je umění nadčasové, dokáže zastavit čas. Je to vskutku zpodobnění skutečnosti. A opravdové, velké umění má pro současnost stejný význam, jaký mělo v době, kdy bylo vytvořeno.

Zbývá vám ještě 60 % článku
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se