Pandemie jako pohroma, nebo šance pro kvalitní žurnalistiku? Důvěra ve veřejnoprávní média stoupla

Závěr roku 2019 zastihl britskou veřejnoprávní stanici BBC pod nebývalým tlakem. Během vyostřené volební kampaně, poznamenané mimo jiné bezprecedentní záplavou dezinformací a politických manipulací na sociálních sítích i mimo ně, se stanice a její novináři stali terčem nevybíravých útoků z obou pólů politického spektra. Andy McDonald, stínový ministr dopravy za Labouristickou stranu, obvinil − v návaznosti na drtivou volební porážku labouristů − BBC z "vědomé stranickosti" a z "démonizování" jejich předsedy Jeremyho Corbyna během kampaně.

BBC obdržela rekordní počet diváckých stížností na pokrytí voleb − více než 24 tisíc, ovšem většina z nich pocházela od konzervativních voličů, kteří si stěžovali na stranění labouristům (a také na předpojatost ohledně brexitu). Největší ohlas nicméně vyvolala reakce ze strany vůdce konzervativců Borise Johnsona, který bezprostředně po nástupu do funkce premiéra nařídil přezkoumání systému televizních a rozhlasových poplatků, a tedy de facto otevření cesty k jejich potenciálnímu zrušení. V kombinaci s dlouhodobými strukturálními problémy, zejména pokud jde o pozvolný odliv diváků a neschopnost přitáhnout k obrazovkám mladou generaci, pro kterou je BBC symbolem informačního světa jejich rodičů a prarodičů, se tak počátkem roku 2020 zdálo, že nejstarší a nejprestižnější veřejnoprávní vysílatel světa stojí na prahu krize, která může ohrozit jeho samotnou existenci.

Přišla však zcela jiná krize − pandemie koronaviru − a s ní nejen změna politických priorit nové konzervativní vlády, ale také změna vzorců konzumace informací. Data z výzkumů mediálního chování ve Velké Británii i v různých dalších zemích světa potvrzují, že během jarního lockdownu prudce stoupla intenzita konzumace zpravodajství napříč mediálními typy; vysoký nárůst zaznamenaly především sociální sítě a streamovací služby, ale také klasické televize. Skutečným vítězem − vedle Netflixu − však byla veřejnoprávní média. V prvních týdnech pandemie podle výzkumu agentury Havas Media vzrostla sledovanost zpravodajství BBC na dvojnásobek běžných hodnot a BBC byla suverénně nejužívanější zpravodajskou značkou pro informace o koronaviru. "BBC prožívá dobrou pandemii," komentoval s nadsázkou týdeník The Economist 25. dubna 2020 rekordní statistiky, které se týkaly nejen sledovanosti, ale rovněž proklamované důvěry diváků ve zpravodajství "tetičky", jak Britové BBC familiárně přezdívají, na téma koronaviru; jako důvěryhodné je označilo dvakrát více diváků než zprávy jejího největšího konkurenta − komerční Sky News. Ve světle těchto dat i všeobecné spokojenosti s rolí BBC během pandemie někdejší politické útoky či volání po zrušení veřejnoprávního modelu během roku do značné míry utichly, a ačkoli je budoucnost jejího financování stále nejasná, politická pozice BBC je dnes znatelně silnější než před rokem.

BBC ovšem nebyla zdaleka jedinou veřejnoprávní stanicí, která v té době profitovala z nárůstu zájmu i důvěry publika. Podobný trend byl patrný také v jiných evropských zemích. Podle údajů Evropské vysílací unie (EBU) stoupla během jara doba, po kterou lidé sledovali veřejnoprávní kanály, v průměru o 14 procent a divácký dosah večerního zpravodajství se zvýšil až o polovinu. Na stejné vlně se svezla i Česká televize, jejíž zpravodajský kanál ČT24 v březnu sledovalo nejvíce diváků od vzniku stanice, a současně byla podle výzkumu agentury Kantar pro lidi nejčastějším zdrojem informací o koronaviru.

Není přitom pochyb o tom, že za (znovu)nalezenou oblibou veřejnoprávních médií u diváků napříč Evropou v období lockdownu nestály jen ritualizované přenosy tiskových konferencí členů vlády a lékařských kapacit, přinášejících čerstvé zprávy z boje proti koronaviru a současně − v duchu myšlenek mediálních teoretiků Daniela Dayana a Elihu Katze o integrativním potenciálu televize při živém přenosu výjimečných "mediálních událostí" − stmelujících národní komunitu poselstvími o společně sdíleném břemeni a výzvami ke vzájemné solidaritě. Neméně důležitou roli hrál jistě i předpoklad, že právě na obrazovkách veřejnoprávních médií − a na jejich webových stránkách − lidé naleznou ty nejpodstatnější a zároveň spolehlivé informace, které jim pomohou se v komplikovaném a nejrůznějšími mýty a dezinformacemi nabitém tématu pandemie dostatečně zorientovat.

Potřeba pravidelného přísunu hodnověrných zpráv a faktů, stejně jako reálná, život ohrožující rizika spojená s šířením dezinformací o covidu-19 (ke kterým se dnes přidávají neméně škodlivé mýty a konspirační teorie ohledně vakcíny) tak naplno obnažila propastné kvalitativní rozdíly mezi kurátory informací v dnešním mediálním ekosystému. Dezinformace a "fake news" jsou součástí našeho digitálního světa po řadu let, aniž by rostoucí povědomí o jejich hrozbách pro svobodu a demokracii podněcovalo většinovou populaci k nějakým radikálním změnám v preferenci informačních kanálů.

Aktuálně probíhající příliv dezinformací týkajících se koronaviru − označovaný Světovou zdravotnickou organizací za "infodemii" − však představuje zcela jiný, mnohem hmatatelnější typ rizika, jehož důsledky jsou patrné prakticky okamžitě a které dnes ovlivňuje téměř všechny aspekty našich každodenních životů. Dezinformace, kolující ve virtuálním prostoru (ale zdaleka nejen v něm), tak na sobě nesou − snad poprvé od nástupu sociálních sítí − cedulku s viditelnou cenou za to, že jim člověk uvěří. Jak víme, může jí být i příslovečná cena nejvyšší; a přestože nemalý počet lidí se ani těmito skutečnostmi nedá od konzumace dezinformací odradit (nejčastěji proto, že takovému varování zkrátka nevěří), je pravděpodobné, že větší množství čtenářů toto riziko motivuje k aktivní snaze se "fake news" vyhnout a vyhledávat kvalitnější informační zdroje.

Takovými zdroji samozřejmě nemusí být pouze veřejnoprávní média. Dostupná data ukazují, že v průběhu jara došlo k výraznému nárůstu čtenosti řady "mainstreamových" periodik, která jsou tradičně vnímána jako bašty kvalitní žurnalistiky. Například britské The Times během prvního jarního lockdownu téměř zdvojnásobily čtenářský zásah a deník The New York Times za první tři měsíce od nástupu pandemie navýšil počet digitálních předplatitelů o 600 tisíc.

Je jistě pravda, že vydavatelů, kteří dokázali příliv čtenářů úspěšně monetizovat, nebylo mnoho, a celkově − jak upozorňuje Evropská asociace novinářů a další profesní organizace − představuje probíhající pandemie dramatické prohloubení již tak velmi neutěšené ekonomické situace, ve které se celý sektor od nástupu internetu a digitálních platforem dlouhodobě nachází.

Lze nicméně argumentovat, že navzdory ekonomické krizi nebyla příležitost k obratu a reformě stávajících modelů fungování tradičních zpravodajských organizací větší než právě dnes. Rasmus Kleis Nielsen, ředitel oxfordského Reuters Institute for the Study of Journalism, v této souvislosti předpokládá, že spíše než "masového vymírání" − jak se ho obává řada komentátorů a mediálních manažerů − budeme díky pandemii svědky urychlení procesu "kreativní destrukce", kterou mediální byznys tak či onak musí projít, má-li přežít i v digitálním věku. Je zřejmé, že ne všem se to podaří. Údaje o rostoucí přitažlivosti etablovaných zpravodajských značek tváří v tvář pandemii a infodemii však naznačují, že jedním z podstatných třídících kritérií může být právě novinářská kvalita, reputace a schopnost přesvědčit publikum, že konzumace jejich obsahu (a platba za něj) je tou nejlepší informační výbavou pro život a orientaci v postpandemické, ale o nic méně − slovy německého sociologa Ulricha Becka − rizikové společnosti.

Není současně pochyb o tom, že budoucnost kvalitní žurnalistiky, ať už provozované pod hlavičkou veřejnoprávních, nebo soukromých médií, nezávisí zdaleka jen na ochotě konzumentů přijmout tezi o jejím přínosu − pro ně samotné i pro společnost −, ale také na podmínkách, které budou pro její provozovatele v rámci širšího mediálního systému vytvořeny. V případě veřejnoprávních médií je klíčovou strukturální podmínkou přežití ochrana jejich politické i ekonomické nezávislosti, bez níž, jak ilustrují data z rostoucího počtu zemí střední a východní Evropy, se důvěra publika (a tedy i podpora pro existenci veřejnoprávních médií) rychle vytrácí, případně zůstává omezena jen na tu část veřejnosti, která se ideologicky víceméně překrývá s elektorátem vládnoucích stran, jak vidíme na příkladu Polska či Maďarska. Pro soukromá média se pak jako zásadní předpoklad jejich prosperity (a tím i nezávislosti) jeví potřeba nastolení férových podmínek na mediálním trhu, momentálně deformovaném faktickým duopolem dvou nejsilnějších hráčů, společnostmi Google a Facebook, kteří v řadě zemí ovládají až tři čtvrtiny trhu s digitální reklamou (v Česku je tento podíl o něco nižší kvůli konkurenci Seznamu). Tlak na narovnání těchto podmínek prostřednictvím intenzivnější regulace digitálních platforem ze strany národních států a především Evropské unie bude v roce 2021 jistě dále narůstat; a byť je jeho výsledek nejistý, i v tomto případě lze poukázat na to, že lepší politická příležitost ke zkrocení platforem − nyní všeobecně pokládaných za hlavní přenašeče koronavirové infodemie − nejspíše hned tak nenastane. Médiím, novinářům i regulátorům uvědomujícím si vážnost situace a hodnotu toho, co je v sázce, tak nezbývá mnoho jiného než řídit se známou poučkou Rahma Emanuela, vedoucího štábu prezidenta Baracka Obamy, pronesenou v kontextu globální finanční krize z roku 2008: "Nikdy nedopusť, aby z vážné krize nebyl nějaký užitek" ("You never want a serious crisis to go to waste"). Krize z roku 2008 stála u zrodu ekonomických problémů mnoha kvalitních médií v řadě zemí světa; pokud využijí nashromážděný symbolický kapitál v podobě nárůstu důvěry, může být krize z roku 2020 šancí na jejich revitalizaci.