Zbohatnul na pneumatikách a buduje lyžařské impérium. Chci vyrábět i kola, hlásí nemluvný miliardář Němec

Málokterý český miliardář může říct, že mu patří opravdu globální značka. Většina z nich spíše jen sní, že výrobky firmy, kterou vybudovali, budou znát desítky milionů lidí v Evropě a Americe. Tomáš Němec, jeden z nejmovitějších Čechů s odhadovaným majetkem přes 16 miliard korun, který zbohatl na výrobě pneumatik, na to šel obráceně. Jednu takovou slavnou značku si koupil − Kästle. Tedy společnost, na jejíchž lyžích získali závodníci 132 medailí z olympiád a Světových pohárů a kterou zná většina lyžařů.

Němec značku Kästle získal před dvěma a půl roky a cíl byl jasný: vrátit ji na vrchol. V 60. letech to byl největší výrobce lyží na světě, pak ale následoval pozvolný pokles. Nejprve se značka Kästle stala cílem první velké lyžařské fúze, když ji koupil konkurenční Fischer. Tento sňatek nevyšel, a tak Kästle putovala do rukou italského módního kolosu Benetton. Jenže pod ním propad pokračoval, až značka na několik let zmizela z trhu. Zachránil ji až místní průmyslník a majitel motocyklové značky KTM Rudolf Knünz, který Kästle vrátil do obchodů jako dražší, prémiové lyže.

A právě od Knünze podnik převzal Tomáš Němec, který tou dobou už rok vlastnil českou firmu Sporten. Ta vyráběla zhruba 100 tisíc lyží, ale jen pětinu pod svou značkou, zbytek byl pro známější lyžařské firmy. Obě firmy spojil a přejmenoval na Kästle CZ. Netají se velkými ambicemi, chce Kästle dostat mezi špičkové profesionály i amatérské lyžaře, kterým říká "hobíci". Chystá dokonce vlastní řadu přezkáčů.

Zároveň spřádá plán, jak zákazníky lyžaře podchytit také v létě − a tak by jim v blízké budoucnosti rád nabídl pod stejnou značkou kola. A i tady si dává velkou výzvu. "Pokud do kol půjdeme, určitě budeme mít globální ambice," říká Němec, který se jinak médiím vyhýbá, v ojedinělém rozhovoru. Dvaašedesátiletý byznysmen nazapře, že býval úspěšným závodním sjezdařem a že alpské lyžování je dodnes jeho největším koníčkem: na svazích stráví zhruba dva měsíce v roce, jehož podstatnou část obvykle i s rodinou tráví ve svém horském sídle v Coloradu, kde, jak říká, panují díky suššímu vzduchu nejlepší lyžařské podmínky na světě.

Na začátek nemůžeme jinak: Jaký odhadujete dopad covidu na byznys Kästle?

To teď nikdo neví, protože je podstatné to, co se bude dít přes zimu. Ale my počítáme s tím, že vyrobíme asi o 20 procent méně oproti předchozímu roku. A když napadne sníh a nebude se extra bláznit, tak ten propad možná bude menší. Další rok by měl být už normální.

Proč jste vlastně Kästle koupil? Je to sice slavná značka, ale do špičky už nepatří.

Ne, chtěl jsem koupit globální značku, bylo jednání s kdekým, nakonec to vyšlo u Kästle. Má obrovskou historii a v alpském lyžování je to pojem dodnes. Předpokládám, že budeme úspěšní a vzhledem k tomu, že máme malý podíl na trhu, porosteme. Investujeme v našem hlavním závodě v Novém Městě na Moravě do zdvojnásobení produkce. Měli bychom být schopni vyrobit ročně 200 tisíc párů lyží.

To ale nebudou jen lyže Kästle, že?

U Kästle se chceme v alpských lyžích dostat do pěti let na stejná čísla jako konkurenční Stöckli, tedy asi 60 až 70 tisíc párů. Ale to jsou čísla za alpské lyže, vedle nich vyrábíme běžky, pro český a slovenský trh pak máme naši původní značku Sporten a pak vyrábíme a budeme dál vyrábět pro jiné značky tak, abychom naplno využili naše výrobní kapacity. Naší hlavní značkou ale je a bude Kästle, tu chceme rozvíjet a vrátit jí původní slávu.

Jak jste na tom vlastně s výrobou podle typů lyží?

Vyrábíme o něco více běžek než alpských lyží. Je to dáno i současnou situací kolem covidu, objednávek na běžky je více. Do budoucna počítáme, že to bude fifty fifty. Zajímavě rostoucí trend mají skialpy, ale objemově je to malý podíl, asi bych to přirovnal k podílu nealkoholického piva na celkové produkci piva.

Vyrábíme o něco více běžek než alpských lyží. Je to dáno i současnou situací kolem covidu, objednávek na běžky je více. Do budoucna počítáme, že to bude fifty fifty.

Kästle už máte dva roky. Když srovnáte tehdy a teď − jak si značka stojí? Jak se změnila? Je tam, kde jste ji chtěl mít?

Došlo k dramatickým změnám, máme více než zdvojnásobený sortiment, aniž bych počítal obnovení běžek Kästle. Přidali jsme úplně nové kategorie − třeba dětské lyže se pod značkou Kästle vůbec nedělaly. Rozšiřujeme prodejní sítě, začali jsme být aktivní v závodním lyžování. Hlavními zákazníky v Evropě jsou hobíci, tedy lidé, kteří lyžovat umí a mají doma třeba dva páry lyží. Ti si chtějí koupit ty lyže, které vidí v televizi. I proto jsme Kästle vrátili na Světový pohár. Podepsali jsme dva závodníky, jedním z nich je nejlepší Švýcar Cédric Noger. Takže děláme všechno pro to, abychom marketingově a obchodně vytvořili předpoklady k tomu, abychom kapacitu, kterou budujeme, prodali.

Kästle se tedy primárně vyrábí tady v Česku a v Rakousku už zůstala jen výroba závodních lyží?

Ono je to celé legrační. Když jsme koupili Kästle, rakouské noviny psaly o tom, jak zlý Čech sebere místo rakouským dělníkům a přestěhuje výrobu do levnějšího Česka. V té době se Kästle vyráběly u firem Amer a Head. Amer to dělal v Bulharsku, Head v Budějovicích. Jestli si dobře pamatuji, tak mi tatínek, který se tam narodil, říkal, že byly české. A v dnešní době to platí úplně. V Rakousku se vyrábělo jen minimum − je tam centrum pro top závodní lyže a limitované série. Takže jestli sebereme nějakým dělníkům práci, tak spíše bulharským a budějovickým než rakouským.

Jak moc rozdílné je vyrábět špičkové závodní lyže od těch pro hobíky?

Je to asi stejné jako vyrábět formuli 1 a normální auto. A když vyrábíme pro hobíky, mám na mysli auto, které má přes 250 koní, ale pořád je to normální auto. Navíc je to jiné u alpských lyží a u běžek. Když dáme hobíkovi špičkové běžky, které dáme top atletovi, tak ty mu pomohou. Kdežto když dáme dobrému alpskému lyžaři závodní lyže, tak by si měl zlepšit pojistku. Je to cesta do pekel. Protože ty lyže jsou úplně jiné, počínaje rádiem a konče tuhostí.

U Kästle jste skončil, nebo chcete přidat ještě další značku? Dříve se Sporten rozhlížel třeba po Elanu.

Ano, zajímali jsme se o ně, nakonec je koupila finská investiční skupina. Teď se nikam nerozhlížíme, protože jsme přesvědčeni o tom, že značku máme, výrobní kapacitu taky máme. Až dokončíme investice, budeme moct vyrábět více, ale hlavně budeme na špičkové úrovni. Zdvojnásobíme výrobu, aniž bychom museli přijmout jediného člověka. Čili my další značku lyží nepotřebujeme, potřebujeme jen zlepšit obchodní síť a naši viditelnost.

Velký potenciál vidím v městských elektrokolech, která postupně nahradí smradlavé skútry. Mají lepší budoucnost než horská elektrokola.

A co další vybavení? Třeba boty?

V tomto smyslu vertikála funguje, boty se mění skoro stejně často jako lyže, u dětí, jak rostou, ještě častěji. Proto připravujeme výrobu lyžařských bot. Nejprve závodní sjezdařské boty, v budoucnu bychom přidali nižší kategorie pro hobíky a pro půjčovny a pak ještě skialpové boty. Ale nyní máme první vzorky závodních bot Kästle.

A ty budete vyrábět u partnera, nebo sami?

Budeme si je vyrábět my. Nicméně všechny vnějšky bot se dělají v jednom údolí v Itálii, vnitřky pak různě po světě. A my to budeme dělat stejně jako ostatní. Zajímavé je, že u vázání a desky naopak vertikála moc nefunguje, protože oboje vnímají zákazníci jako komoditu, čili tam nechystáme žádnou akvizici.

U bot jste nepřemýšleli, že byste koupili nějakého zavedeného výrobce?

Přemýšleli, ale už byli všichni přebraní. Já jsem starý člověk. Když jsem závodně lyžoval, tak lyžařská firma dělala lyže, vázání dělala speciální firma a boty zase botařská firma, jako Kastinger či Reichle. Postupem času ovšem výrobci lyží pohltili výrobce bot.

Řekněte nám, opravdu se rok od roku mění lyže, když firmy oznamují nové modely a edice? Je to, jako když se mění například iPhony? Nebo se upraví jen design? Změnily se vůbec lyže v posledních deseti letech?

V posledních deseti letech žádná viditelná velká změna nepřišla. V zásadě Kästle CPM byly, tuším, první lyže s moderní konstrukcí: dřevěné jádro, železné pláty nahoře a dole, laminát. Podobně se to dělá dodneška a je to padesát let. Ale výrazně se změnily materiály. Používají se titanové slitiny, karbon. Jsou i jiná lepidla, kterými se to dává dohromady. Dřevo je dřevo, ale jsou různé kombinace. To se všechno změnilo. Dám příměr z výroby pneumatik, což je obor, ve kterém jsem se pohyboval 35 let. Pro veřejnost je pneumatika něco kulatého černého a vypadá to pořád stejně a lyže také vypadají stejně. Ony jsou svým způsobem pořád stejné, ale zároveň je to z pohledu výroby, kterou zákazník nevidí, neporovnatelné. Vývoj materiálů ušel obrovskou cestu. Nejdramatičtější změna přišla s příchodem snowboardu, které mimochodem v posledních letech dost upadly, v Evropě více než v Americe. Jako ochranu proti snowboardům začali lyžaři dělat carvingové lyže, což zpřístupnilo lepší lyžování i lidem, kteří to tak dobře neuměli, protože dříve se nevykrajovaly oblouky. Sem tam se to povedlo top závodníkům a dneska to umí kdekdo, což je fajn.

U nás se prodá běžek jako v Německu, více než v Rakousku nebo v Itálii. A to jsou absolutní čísla. Češi jsou zkrátka outdooroví magoři.

Pozná vůbec hobík novější a lepší model lyže?

Jsou lyžaři z této kategorie, kteří to poznají, ano. Když vám řeknu, že na těchto lyžích se dělá tohle líp, tak si řeknete, že možná ano. Pak jsou lidé jako Ondřej Bank, který měl skvělou techniku a v opravdu hvězdné kariéře mu zabránila zranění. Ten na lyžích pozná věci, které nepoznají jiní závodníci. Takže někdo na to ten cit má a někdo zase ne. Ale stejně krojené lyže udělané technologií před třiceti lety a dneska, to pozná i velmi rekreační lyžař.

Mimochodem, pronikají nějak do lyžování elektronické vychytávky?

Všichni s čipy a podobnými věcmi laborovali, my ostatně taky. Ale většina lyžařů, kteří by tohle využívali, má chytré hodinky a ty jsou dostačující. Takže jediná věc, k čemu se čipy v lyžích využívají, je vytrasování při krádeži. Ano, v našich top závodních lyžích máme čip, protože chceme vidět, kde ty lyže jsou a co se s nimi děje, protože tam máme unikátní know-how, které se ale nedá zapatentovat, takže chceme vědět, kde jsou. Ale že by čipy v lyžích přidávaly na rychlosti a podobně, ať si tomu třeba někdo věří, ale technicky je to pitomost.

Tomáš Němec

Foto: Tomáš Nosil

Nechystáte se i na letní sporty?

Největší letní sport, u kterého potřebujete nějaký jiný výrobek než tenisky, jsou kola. Ta navíc dlouhodobě rostou. Krátkodobě kvůli covidu opravdu hodně, za jaro jako za celý jiný rok. Ale i bez covidu kola rostla a s myšlenkou vstupu do tohoto segmentu si pohráváme.

Byly by pod značkou Kästle, nebo je varianta, že byste někoho koupili?

Kdyby nám někdo prodal Specialized, tak to bude fajn. Ale asi nebudeme blbnout s novými značkami. V Kästle dělali svého času také kola. A pokud do kol půjdeme, určitě budeme mít globální ambice.

Jak se díváte na elektrokola?

Umožňují lidem, kteří se na kole normálně nesvezou, jezdit. Velký potenciál vidím v městských kolech, kde postupně nahradí smradlavé skútry. Dokonce městská elektrokola budou mít podle mě lepší budoucnost než horská. Protože dříve nebo později dojde k omezením, například na horách ve Spojených státech v Coloradu už je to tak, že na elektrokolech se smí jen na zpevněné cesty. Důvod je logický, protože do vyšších partií se dříve dostali na kole jen ti, kteří tam zvládli vyjet a zvládli i sjet. Kdežto dneska se tam dostane každý trouba a sjet s tím kolem, které je dvakrát těžší než normální, je problém. Takže výsledkem je třeba vyšší počet letů záchranářských helikoptér. Podle mě se obdobná omezení začnou ve větší míře uplatňovat i v Evropě.

Zakladatel Datartu a velký podporovatel elektrokol Charles Butler říká, že jsou ideální, protože se na nich sice moc nezpotíte, ale zároveň si i trochu zašlapete.

Nemusí to být trochu. S kamarády jsme na elektrokolech vyrazili po Krkonoších, objeli jsme jich půlku, což bych zvládl leda v době, kdy jsem měl nejlepší kondici, ale trvalo by mi to déle a tři dny bych nechodil. Ale na elektrokolech jsme se stejně dost utahali taky, protože člověk šlape tak, jak chce. Může se nadřít i skoro stejně, protože to kolo váží dvojnásobek, takže když si pomáháte jen trochu, vynaložíte dost energie.

Jste také vášnivý hráč golfu, že? Tam byznys nevidíte?

Jsem více vášnivý než hráč. A byznys s golfovým vybavením je strašně těžký. Víte, domácí trh je grunt, ze kterého vyrážíte do světa. To platí skoro všude. Třeba i u výroby zemědělských pneumatik, 60 kilometrů od naší fabriky se vyráběly zetory. V alpských lyžích je Česko na desátém místě v prodaných lyžích na světě, v běžeckých lyžích jsme dokonce osmí. U nás se prodá běžek jako v Německu, více než v Rakousku nebo Itálii. A to jsou absolutní čísla, ne přepočet na obyvatele. Češi jsou zkrátka outdooroví magoři. A teď už asi chápete, proč do golfového vybavení nepůjdu. Český golfový trh je nezajímavý, 85 procent světového golfového trhu je v USA. Ten trh je rozdaný, je pár velkých firem, které jsou součástí velkých sportovních konglomerátů.

Ale v Řecku stavíte golfové hřiště.

To neberu jako golfový byznys, ale jako development. U provozu golfového hřiště je cílem neprodělávat. Hřiště stavíte proto, že kolem něj vzroste cena pozemků, a to je pro mě klasický development.

V Řecku je sedm golfových hřišť, protože to je kopcovitá a do značné míry suchá země. Ale na Peloponésu je situace pro golf lepší.

Proč v Řecku?

Je tam jen sedm golfových hřišť, protože je to kopcovitá a do značné míry suchá země. Ale na Peloponésu je situace pro golf lepší. Jedna rejdařská rodina tam začala vykupovat pozemky a budovat krásný hotelový resort a dvě hřiště. A staví se tam další dvě. Jedno stávající hřiště navrhoval Bernhard Langer, druhé Robert Trent Jones junior, což jsou opravdu velká jména golfu. Celkem čtyři hřiště, to už je klasická golfová dovolenková destinace. Ale v Řecku je to všechno komplikovanější. Protože neměli Marii Terezii nebo anglického krále, tak tam doteď není katastr nemovitostí. Byť jsou tlačení Evropskou unií už léta k tomu, aby ho zavedli, tak tam pořád není. A Řekové se neradi vzdávají půdy, takže scelit u nich pozemky, aby se dalo udělat velké hřiště, je těžké. I to je důvod, proč je v Řecku tak málo hřišť. A dobře to ukazuje i náš projekt − rejdařská rodina, se kterou spolupracuji, pozemky pro golfová hřiště skupuje po kouscích dvacet let.

Kde v Česku nejraději hrajete golf?

Mám členství na Karlštejně, protože v té době nebylo žádné 18jamkové hřiště kolem Prahy. Karlštejn mám strašně rád ze dvou zásadních důvodů. Absolutně to neodpovídá představám laické veřejnosti, že golf je procházka 90letých pánů, při které se ani nezpotí. Karlštejn je hodně kopcovitý, když to člověk obejde, tak pro zdraví něco udělá. Plus každá jamka je tam specifická, všechny si člověk pamatuje, a ještě je tam výhled na hrad. Takže mám rád své domovské hřiště Karlštejn. A teď je otevřené nové hřiště Oaks, které je, co se týče údržby, opravdu na špičkové úrovni.

A ze kterého golfového hřiště ve světě máte největší zážitek?

Asi z odpalu na jedničce Old Course v St. Andrews. Přitom i v samotném St. Andrews jsou hezčí hřiště, nemluvě o celém Skotsku. Ale historická atmosféra je nepřenositelná, navíc když jste na odpališti, tak za vámi jsou tři autobusy Japonců a dva autobusy Číňanů, a i když je ta rána vlastně docela lehká, tak jste z ní v ten moment podělaný.

Tomáš Němec

Foto: Tomáš Nosil

Je ve sportovním byznyse ještě něco, co vás láká?

Vedle výrobní části máme i jednoho z největších distributorů sportovního zboží v Česku. LevelSportKoncept působí nejen na českém trhu, ale i v přilehlých zemích. Někdy i v ne úplně přilehlých, jako třeba v Pobaltí. Máme v portfoliu značky jako Poc, Oakley nebo Roxa. Naší filozofií je nepřehazovat vidlemi masu výrobků v nižších cenových kategoriích. Prodáme ho sice méně, ale u lepšího zboží bývá většinou lepší marže. Určitě přemýšlíme o tom, jak rozšířit portfolio námi prodávaných značek, což ne vždy znamená, že jdeme do různých odvětví, ale například tím, že jsme se stali výhradním distributorem obuvi a oblečení značky Mizuno. Hlavně v sálových botách jsou benchmark a jako řada dalších japonských značek má i Mizuno spoustu zajímavého zboží, které ale vůbec nevyváží ven. Japonský trh není malý, je dvakrát větší než německý. Ale občas se nám podaří distribuci rozšířit o další produkty, třeba jako první v Evropě přivezeme jejich věci na ping-pong.

A výrobně něco? I třeba ve vzdálenější budoucnosti?

Hlavní úkol je znovu rozvinout značku Kästle, která svého času byla ve své oblasti největší a nejsilnější na světě, tam nás čeká spousta práce na několik let. A pokud se nám k tomu podaří někdy přidat kola, tak to stačí, protože budeme mít pokrytý celý rok. Většina zákazníků u lyží i kol jsou stejní lidé, takže to dává smysl. Ostatně není to vůbec originální myšlenka, řada lyžařských firem dělá kola a třeba Scott, který je více v kolech, dělá i lyže. Pro další masový sport vyrábět neplánujeme, ale dodáváme na špičkové úrovni do některých menších sportů.

Například?

Na našich sáňkách se vyhrála olympiáda, děláme je exkluzivně ve spolupráci s rakouskou federací. Ale takové sáňky si v obchodu fakt nekoupíte. Teda my bychom vám je rádi prodali, ale vy byste za ně ty peníze, při vší úctě, nejspíše nedal, pokud jste jen trochu normální. A taky nevím, kde byste na nich jezdil.

Už jezdím jen obří slalom a Super-G, slalom ne, protože mám umělou kyčel. Ve Švýcarsku je taková série lidových závodů, kde jsem občas na pódiu mezi Švýcary a Rakušany.

Jak těžké je získávat profesionální lyžaře, aby jezdili na vašich lyžích?

Těžké, a to i přesto, že Kästle je značka, na které se dříve vyhrávaly olympiády. Máme vývojáře, který dřív dělal u jiných značek lyže, na kterých se dnes vyhrávají Světové poháry. Loni jsme měli podepsanou nejlepší rakouskou slalomářku Katharinu Liensbergerovou, ale soustředěnou prací našich konkurentů a rakouského svazu jsme o ni přišli. Takže je těžké se k někomu dostat, musíte se dostat do takzvaného skipoolu, což je spolek dodavatelů materiálů reprezentaci té které země. My jsme dodavatel rakouským, německým a švýcarským týmům. Stejně tak těžké je lyže vyvíjet, je to sezonní sport a neotestujete je na asfaltu, musíte na sněhu. A speciálně v klouzavých disciplínách vyvinout a odladit lyže je dlouhá práce. Soustředění se na lyžařské závodění je samozřejmě hodně marketingová věc, aby lidé viděli vaši značku a pak ji kupovali, ale zároveň se při něm vyvíjejí věci, které se později mohou dostat i do masové výroby.

Před chvílí jste zmínil, že Češi jsou outdooroví magoři. Odlišují se i tím, co si kupují?

Kromě toho, že tady je sportujících lidí poměrově neskonale více než jinde, tak ne. Český trh je stejný jako třeba rakouský. Možná se u nás prodá větší podíl levnějších modelů. V běžkách je absolutně specifický norský trh. Nejvíce běžek se prodá v Rusku, ale tam se v naprosté většině prodají nižší cenové kategorie. Ze západních trhů je absolutně největší Norsko, kde se prodá dvakrát více běžek než kdekoliv jinde. Skandinávské země jsou naprostým hegemonem. Hobík v Norsku má minimálně čtyři páry běžek − teplé bruslařské, studené bruslařské, tedy na vyšší a nižší teploty. A stejně tak má na klasiku. V Norsku je klasika mnohem populárnější než bruslení, tím jsou úplně výjimeční. I proto se pořád závodí v klasice, protože to stále prosazují Norové.

Čím to je, že Češi kupují tolik sportovního vybavení?

Myslím, že na to má historicky velký vliv sokolství. Zároveň tady má lyžování mnohem větší tradici, než si většina lidí myslí. Vezměte si, že i český lyžařský svaz vznikl dřív než rakouský. Tehdy se jmenoval Svaz lyžařů v Království českém a byl prvním lyžařským svazem na světě. Jiná věc samozřejmě je, kolik v něm bylo česky a kolik německy mluvících členů. A i když je lyžování spojené hlavně s Alpami, jsme země, která je na sever od nich a má kopce. Mimochodem z dat ze všech lyžařských středisek vyplývá, že sezóna ve Špindlerově Mlýně a ostatních lyžařských střediscích v Česku je v porovnání s místy v podobné nadmořské výšce delší.

A vy běžkaříte?

Já mám rád jízdu z kopce. Závodní běžky mám, ale je to historická záležitost. Před lety jsme s kamarády jeli do Švýcarska zkusit nejstarší a nejdelší závod v alpském lyžování na světě, nepřekvapivě se jmenuje Inferno. Je to kombinace sjezdu, slalomu a běžek. Kvůli tomu jsem si pořídil závodní kombinézu, běžky a trochu jsem na to trénoval a dvakrát jsem to absolvoval. Pak jsem ještě jednou zkoušel běhat na Bedřichově, kde mě předjela paní, která za sebou táhla kočárek na takových těch lyžičkách. No a od té doby jsem na běžkách nestál.

Jak se udržujete fit?

Řeknu to jinak, měl bych se udržovat daleko více. Snažím se přes léto něco dělat, abych se v zimě při dědkovském závodění na lyžích nepřizabil a abych nebyl poslední.

Dědkovské závodění je co? Ten pekelný závod?

Už jezdím jen obří slalom a Super-G, slalom ne, protože mám umělou kyčel. Ve Švýcarsku je taková série lidových závodů, na kterých ale závodí i bývalí mistři světa a Světových pohárů. Tam jsem občas na pódiu mezi Švýcary a Rakušany. A pak si občas zajedu nějaký závod veteránského Světového poháru. U veteránů je pódium do osmého místa, ale i tak to zní dobře.

Kolikrát za rok se dostanete na lyže?

Závodů není více než deset. Pak trávím každý rok několik týdnů v Beaver Creeku, celkem jsem na lyžích takových 40 nebo 50 dní ročně.

Kdy jste se do Colorada dostal naposledy a kdy se tam i s ohledem na situaci kolem koronaviru podíváte znovu?

Naposledy jsem tam byl v březnu a příště tam budu, doufám, o Vánocích.

Kde nejraději lyžujete?

V Americe, na západním pobřeží. Je to tam specifické, protože vlhkost vzduchu se pohybuje mezi 15 až 50 procenty, zatímco u nás někde mezi 80 až 90 procenty. Ve větší vlhkosti se ze sněhu stává led, takže sjezdovka se musí upravovat hned po lyžování a přes noc vytvrdne. A když na to vjede nějaký magor na čtyřkolce, nebo kdyby se nedej bože zbláznil rolbař a vyjel na to v pět ráno, tak to rozdrbe a vzniknou z toho zmrzlé brambory a nedá se lyžovat. Naopak na západním pobřeží upraví rolba sjezdovku po lyžování a pak ještě v pět ráno jednou. No a protože ten sníh je suchý, tak to udělá jakoby vrstvičku nového sněhu, takže je to takové vodivé a každý má pocit, že umí lyžovat. Na tom se lyžuje úplně dokonale.

Takže takové ty reklamní záběry, jak za sebou vidíte, jak sníh práší…

Ono to moc nepráší, je ho málo. Ale ta lyže udělá to, co chcete, daleko jednodušeji, než když pojedete na nakloněném rybníku, na zledovatělém kopci.

Zkusil jste někdy snowboard?

Protože jsem otec tří velkých dětí, tak nejstarší jenom lyžuje, prostřední umí lyžovat i jezdí na snowboardu a ta nejmladší ve Spojených státech vyhrávala prestižní závody na snowboardu. A jednou mě vyhecovali ve Špindlu, abych si to zkusil sjet. Takže jsem dvakrát sjel turistickou sjezdovku. Prvně jsem spadl asi padesátkrát a podruhé jsem spadl už asi jen osmkrát a řekl jsem, že už na to v životě nevlezu.

Potřetí byste už nespadl třeba ani jednou.

Ale já nevidím nejmenší důvod, proč bych se měl na tom pohybovat. Když jsem celý život zvyklý na to, že když projedu po sjezdovce, tak po mně holky koukají, a na tomhle vypadám jako idiot. Tak proč bych měl lyžovat na kusu prkénka se svázanýma nohama a pořád si nabíjet držku.