Severní ráj

Tříleté holčičky v červených a modrých tričkách stojí v půlkruhu kolem stolečku, na který se zrovna jedna z nich snaží vylézt. Když se jí to podaří, otočí se ke kamarádkám, zvedne ruce nad hlavu a skočí dolů. "Jsem silná," zvolá vítězoslavně, když dopadne na žíněnku. Má ze sebe viditelnou radost, tleskají jí spolužáci i učitelka. Jde o rituál běžný v řadě islandských školek, které vyučují metodou Hjalli - dívky si v oddělených třídách nehrají s panenkami, ale místo toho si ukazují, že jsou nebojácné a odvážné, jak by se čekalo spíš u chlapců. To je ostatně základní idea Hjalli pedagogiky, která sází právě na to, že malé děti se mají vychovávat částečně odděleně a bez stereotypů, že k hochům patří auta a k děvčatům barbíny.

Na Islandu tyto školky navštěvují tisíce dětí a jejich popularita dokresluje, v čem je ostrovní stát proslavený gejzíry a kouzelnou přírodou ještě unikátní - nerovnost mezi muži a ženami je v tamní společnosti nejnižší na světě. V globálním srovnání Gender Gap Index, které sestavuje Světové ekonomické fórum, je premiantem nepřetržitě posledních jedenáct let od roku 2009, kdy se tamní premiérkou stala Jóhanna Sigurđardóttirová, mimochodem první předsedkyně vlády na světě, která se otevřeně hlásila k tomu, že je lesbička. Světové ekonomické fórum bere v potaz taková kritéria, jako je zaměstnanost žen, rozdíly v platech, věk dožití nebo jejich zapojení do politiky. Ve všech těchto kategoriích je Island buď první na světě nebo patří do absolutní špičky.

Země s 343 tisíci obyvateli nebyla vždy takovým rájem. Tamní ženy sice byly zvyklé, že musí zastat řadu tradičně pánských činností, protože muži trávili dlouhé týdny lovem ryb na moři, ale do kvality jejich života se to moc nepropisovalo. Ještě v 70. letech braly v průměru o polovinu méně peněz a přestože Island přiznal ženám volební právo ještě před první světovou válkou, do parlamentu se jich do roku 1975 probojovalo pouhých devět. A tak vzaly budoucnost do vlastních rukou.