Veganské burgery lidstvo nenasytí, plýtvání zastaví jen zdražení, říká pro HN Václav Smil. Naslouchá mu i Bill Gates

Když se řekne renesanční člověk, většině lidí se nejspíš vybaví Leonardo da Vinci. Jenže při hledání někoho, kdo má mimořádně široký intelektuální záběr, není nutné cestovat 400 let proti proudu času, stačí si zaletět devět tisíc kilometrů do kanadského Winnipegu.

Tam od roku 1972 žije původem český vědec Václav Smil, k němuž přídomek polyhistor, tedy znalec v mnoha oborech, sedí jako k málokomu jinému. Stačí jen nadhodit téma či otázku a on začne zaníceně hovořit, ať jde o ekologii, energetiku, demografii, automobilový průmysl, zemědělství nebo historii. Není to ale žádné mlácení prázdné slámy (na tu při našem rozhovoru samozřejmě také došlo), naopak, šestasedmdesátiletý emeritní profesor University of Manitoba si potrpí na exaktní data, a tak své odpovědi neustále doplňuje čísly a souvislostmi.

Vlastně připomíná chodící encyklopedii, která na vás mluví plynnou češtinou, do níž se jen tu a tam vloudí nějaké to anglické slovíčko. A právě jeho schopnost nahlížet problémy z více úhlů, na níž si i ve své akademické dráze vždy zakládal, je to, co z něj učinilo velmi specifickou celebritu. Ne snad, že by se jeho knihy, kterých od 70. let vydal na čtyři desítky (jen tři vyšly česky), prodávaly ve statisícových nákladech, přesto mají velký dopad. Jejich vášnivými čtenáři a Smilovými příznivci jsou lidé jako zakladatel Microsoftu Bill Gates nebo Mark Zuckerberg z Facebooku. Právě proto Václava Smila zařadil magazín Foreign Policy mezi stovku nejvlivnějších myslitelů světa, ačkoliv jeho jméno je mimo vědeckou komunitu jen málo známé. Je držitelem kanadského vyznamenání Order of Canada, Americká asociace pro vědecký pokrok ho ocenila za popularizaci výzkumu, radil desítkám mezinárodních institucí na všech kontinentech.

On sám o sobě hovoří jako o málo důležitém, starém profesorovi, který na sebe nechce moc upozorňovat. Nikdy nehledal pozornost veřejnosti a neúčastnil se komunitního univerzitního života, raději četl, psal a přednášel na kurzech environmentálních studií, v nichž studenty vede k tomu, aby se na svět dívali z více úhlů, protože jen tak dohlédnou dál. Podobně jako on, který na hrozbu klimatických změn upozornil dávno, dávno předtím, než se z toho stalo téma předvolebních letáků…

Pane profesore, světová komise pro přizpůsobení se změnám klimatu, v jejímž vedení sedí váš velký obdivovatel Bill Gates nebo bývalý šéf OSN Pan Ki-mun, nedávno uvedla, že bude potřeba investovat 1,8 bilionu dolarů, aby se společnost připravila na změny, které ji čekají v důsledku globálního oteplování. Vy sám na poškozování životního prostředí dlouhodobě upozorňujete, zároveň ale kritizujete megalomanské ekologické vize. Jak toto a další varování hodnotíte?

Problém je, že dnes musíte mít vyhraněný názor. Buď že to je katastrofa, nebo že to nic není. Nelze mít vyvážený pohled někde mezi, který bere v potaz komplikovanost věci. Není moc složitějších témat, než je změna klimatu. Většina lidí, kteří o tom píší nebo mluví, v životě neabsolvovala jediný univerzitní kurz klimatu, meteorologie nebo atmosférické fyziky. Já jsem napsal svůj první článek o změně klimatu v roce 1972, svůj poslední článek na toto téma jsem napsal v roce 1992 a od té doby jsem toho nechal. Záměrně se tomu moc nevěnuju, protože se z toho stalo výsostné politikum. Když prezentujete umírněný vědecký úsudek, je to odsouzeno všemi stranami. Bohužel, tento problém byl unesen na jedné straně lidmi, kteří jakékoliv změny klimatu stupidně popírají, na druhé těmi, kteří říkají, že všichni zahyneme nejspíš už příští pondělí.

Třeba mladá švédská aktivistka Greta Thunbergová nedává lidem z obou táborů, které jste zmínil, spát…

Lidé dnes nic nečtou, jsme oběti éry o 140 znacích a všudypřítomných selfie, kdy všechno musí být rychlé a krátké. Kdyby lidé ale četli, tak v Pařížské dohodě, o niž se všichni nejhlasitější bojovníci proti změnám klimatu opírají, se už na čtvrté stránce píše, že i kdyby všechny státy, které k dohodě přistoupily, splnily všechny svoje sliby a závazky omezení emisí CO₂, celosvětově by emise v roce 2030 vzrostly asi o 50 procent. Tak o čem tady diskutujeme? To není něco, co změníme během pár let, to je běh na hodně dlouhou trať. Bude doba, kdy nebudeme používat fosilní paliva, jako jsme je nepoužívali předtím. Ale ta doba nepřijde za pět nebo deset let, je to proces, který bude trvat dlouho, a nikdo neví, jak dlouho to vlastně bude. Záležet bude na tom, kolik peněz dáme do výzkumu a jak se problému budeme věnovat, bude záležet na Africe, kde se do konce století narodí miliarda lidí a ti budou chtít všechnu možnou a dostupnou energii. Takže to není v rukou Česka, Francie ani Kanady, ale v rukou Asie a Afriky.

Emise jsou obrovský problém. Ale nemůže si nikdo myslet, že to vyřešíme teď a tady. Valná většina světa bude do budoucna potřebovat víc energie, ne méně.

Vyspělé státy ale mohou fungovat jako určité vzory pro třetí svět, navíc bez jejich úsilí by emisí přibývalo ještě vyšším tempem. Nebo si myslíte, že to není takový problém?

Je to problém. Je to obrovský problém. Ale nemůže si nikdo myslet, že to vyřešíme teď a tady. Je to otázka měřítka. Kdyby šlo o to, omezit jeden milion tun CO₂, bylo by to vyřešené za týden. Jenže když máme snížit produkci uhlíku o 10 miliard tun ročně, nejde to udělat za krátkou dobu. Navíc to číslo neustále stoupá, protože je řada zemí, jejichž energetická spotřeba je nyní mizivá, ale poroste. Energetická spotřeba EU je 150 GJ na osobu a rok, v Africe to je méně než 15 GJ, někde méně než 5 GJ. Tamní lidé, aby se dostali na polovinu spotřeby EU, by museli více než desetkrát zvýšit svoji spotřebu. Takže valná část světa bude potřebovat víc energie, ne méně.

Aktuální debata o klimatu, byť někdy hysterická, může ale i tak věci posouvat správným směrem, je k tomu upnutá pozornost.

To zase ano. Víte, my vším plýtváme − vodou, energií, jídlem… Stačilo by, kdybychom posledních pár desítek let byli šetrnější. Lidé nemusí mít auta se silnými motory, nemusí jezdit na dovolenou do jiného světadílu, nemusí si kupovat investiční byty v cizině. Ale musí jíst. A teď si vezměte, že čtyřicet procent veškerého jídla, které se vyprodukuje, se vyhodí. Čtyřicet procent! To je přece ohromná uhlíková stopa, když se vyhodí čtyřicet procent jídla pro 7,5 miliardy lidí. O tom se moc nemluví. Nebo auta. Evropská auta byla vždycky daleko menší než ta americká, ale dnes, když přijedu do Evropy, každý druhý vůz je velké SUV jako v USA. Copak je nutné, abychom jezdili v dvoutunových autech? Přijde mi komické, když mají lidé obavu o změnu klimatu, ale do práce jezdí v SUV, na dovolenou létají na druhou polokouli a moc nepřemýšlí o plýtvání jídlem. Kdybychom tohle nedělali, klima by trpělo mnohem méně.

rozhovor

V Česku se projev Grety moc hrotil, na summitu OSN působil zoufale a upřímně, říká studentka

2. 10. 2019 ▪ 10 min. čtení

Část lidí si to začíná uvědomovat.

Samozřejmě že si to pár lidí vezme k srdci, ale že by docházelo k nějakému masovému uvědomění, to si nemyslím. Vezměte si Volkswagen coby největšího výrobce aut a jeho bestseller Golf, který váží 1,4 tuny. Kde jsou ty časy, kdy vážil 900 kilo? Nebo létání. Obě hlavní společnosti Airbus a Boeing mají tisíce a tisíce objednávek nových letadel do budoucnosti. Díky čemu létáme? Přece díky ropě, z níž se vyrábí letecká pohonná hmota kerosin. Další příklad: Organizace pro výživu a zemědělství odhaduje, že spotřeba masa vzroste do roku 2050 o polovinu. Zvířata potřebují krmiva, na krmiva potřebujete traktory, traktory potřebují naftu, na hnojiva zase potřebujete zemní plyn… Rychlé zastavení nebo radikální změna tohoto koloběhu jsou nemožné.