Až naprší peníze: Jak funguje nepodmíněný příjem, který děsí konzervativce a levici plní její sny

Stockton, kalifornské město s 300 tisíci obyvatel, sice leží jen pár desítek kilometrů od Silicon Valley, ale na rozdíl od San Franciska a spol. symbolizuje nikoli úspěch a bohatství, nýbrž chudobu a vysokou kriminalitu. Ostatně v roce 2012 byl největším městem, které kdy v USA vyhlásilo bankrot (než ho předběhl Detroit). Letos ovšem na jeho území odstartoval projekt, který jej s nedalekou technologickou Mekkou úzce propojuje − díky penězům Chrise Hughese, jednoho ze spoluzakladatelů Facebooku, začalo 130 náhodně vybraných chudších obyvatel Stocktonu pobírat měsíční příspěvek 500 dolarů. Mohou si s nimi dělat, co chtějí. Jde o 18měsíční experiment, který hledá odpovědi na otázku, jež fascinuje a zároveň dráždí čím dál víc ekonomů: může být základní nepodmíněný příjem řešením pro výzvy, jimž bude čelit − nebo už čelí − moderní společnost?

Hughes a stocktonský starosta Michael Tubbs přitom nejsou jediní, kdo se o něco podobného snaží. Slavný startupový fond Y Combinator chystá projekt v Oaklandu, vlastní experimenty, ovšem se smíšenými výsledky, už provedlo Finsko či Kanada, nové programy, podpořené nezřídka mecenáši právě ze Silicon Valley, jsou v běhu v několika zemích rozvojového světa. "Děje se toho opravdu hodně. Vždyť já bych o tom mohla napsat další knížku," rozesměje se Annie Lowreyová nad výčtem pokusů s UBI (anglická zkratka pro univerzální nepodmíněný příjem). Tahle pětatřicetiletá Američanka do vzrušené debaty o základním příjmu přispěla poměrně výrazným způsobem: loni jí vyšla kniha Give People Money (česky Dejte lidem peníze), kterou list Financial Times zařadil mezi pět nejlepších ekonomických publikací roku 2018. A mladá novinářka z magazínu The Atlantic na základě svých reportážních cest do zemí jako Keňa nebo Indie, kde probíhají pilotní výzkumy, říká: "Není důvod čekat. UBI nabízí cestu, jak pomoci chudým rodinám, zmenšit rozdíl v platech mezi muži a ženami a vytvořit silnější sociální záchrannou síť."

Annie Lowreyová, absolventka Harvardu, která s rodinou žije ve Washingtonu, samozřejmě ví, že tak snadné to nebude. Podle jejích vlastních propočtů by zavedení nepodmíněného příjmu tisíc dolarů měsíčně pro všechny obyvatele USA vyšlo státní pokladnu na 3,9 bilionu dolarů. To je pětina celého amerického hospodářství. "Většina sociálních programů začne v menším rozsahu a postupně se zvětšuje a narůstá, očekávám, že to bude i tento případ," odpovídá mi na otázku, jak něco tak obrovského a finančně náročného může vůbec ožít.

Důvodů, proč se o rovném příjmu čím dál víc mluví, je několik a dost přitom záleží, na kterém kontinentu se zrovna nacházíte. V Evropě je motorem těchto úvah obava z automatizace výroby, tedy že miliony lidí v důsledku rozvoje umělé inteligence přijdou o práci. Stát jim pak bude muset zajistit živobytí, aby se nebouřili a aby měli za co nakupovat zboží a služby, jež budou vyrábět roboti, kteří je nahradili ve fabrikách a v kancelářích. V USA se k této teorii přidává ještě jeden fenomén: tamní společnost je historicky postavená na individualismu, takže americký systém sociální péče není ani zdaleka tak štědrý a robustní, jak ho znají Češi, Francouzi nebo Němci. Výsledkem je, že miliony lidí tam mají komplikovaný přístup ke zdravotní péči a žijí v chudobě, kterou by Evropan čekal v Jižní, ale ne v Severní Americe. Ve třetím světě je situace ještě o dost složitější, do hry tam ale vstupuje mimo jiné to, že když budou mít Bangladéšané nebo Uganďané víc peněz a zvedne se jim kvalita života, přestanou pro ně být ekologie nebo ochrana přírody jen těžko uchopitelnými kategoriemi.